MASARYKOVA UNIVERZITA
Fakulta sociálních studií
Katedra environmentálních studií
PERSPEKTIVY VČELAŘSTVÍ V MIKROREGIONU DRAHANSKÁ VRCHOVINA
Diplomová práce
Bc. Marek Javora
Vedoucí práce: Mgr. Pavel Klvač
Brno 2oo9
„Kdo miluje lid, je člověk dobrý. Kdo přírodu a včely, je člověk zlatý.
Kdo pro obé má v srdci lásku, říká se o něm, že je člověk svatý.“
/zápisní kniha včelařského spolku v Olšanech/
Poděkování patří všem včelařům, s nimiž mi bylo dáno se setkat a jejichž inspirace sahá za hranice této práce.
Za podporu a všestrannou pomoc děkuji také vedoucímu práce Mgr. Pavlu Klvačovi.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s použitím pramenů uvedených v seznamu literatury.
......................................................
ANOTACE
Diplomová práce se zabývá problematikou soudobého včelařství a jeho perspektivami s ohledem na lokalitu reprezentovanou dobrovolným svazkem obcí mikroregionu Drahanská vrchovina. Za pomoci kvalitativního výzkumu zkoumá postoj včelařů ze zájmového území ke kulturním, sociálním, ekonomickým a environmentálním souvislostem jejich činnosti a snaží se vymezit, čím jsou tyto perspektivy formovány. Využívá k tomu také písemných dokumentů, které umožňují sledovat kontinuitu současných problému s dosavadním vývojem v regionu.
Teoretická část práce se věnuje fenoménu včelařství a jeho kulturně historickým souvislostem. Praktická posléze rozpracovává význam tradice, motivace, ekonomického a neekonomického rozměru včelařství a konečně přináší také nevšední reflexi změn, kterými prochází místní i globální příroda. Stranou nezůstávají ani palčivé problémy současné včelařské komunity jako jsou nemoci včel či snižování členské základny a překvapivě se setkáme např. s problematikou geneticky modifikovaných plodin.
Počet slov diplomové práce: 33 659
ABSTRACT
The diploma thesis deals with problems of contemporary beekeeping and its prospects with regards to the locality of Drahanská vrchovina microregion. The purpose of the qualitative research is to show the attitude of the beekeepers in the considered area to the cultural, social, economic and environmental issues affecting their activity. The text uses written documents, with show the continuation of contemporary issues with the historical development of the region.
Theoretical part of the work examines the phenomenon of beekeeping, its cultural and historical contexts. The practical part consideres the significance of tradition and motivation as well as economic and non-economic dimension of beekeeping. This part includes an exeptional reflection of the changeovers which the natur - both local and global - has been going through. Issues such as bee disease, membership decrease and genetically engineered products are discussed here as well.
Word count: 33 659
1. OBSAH
3. Včela jako kulturně historický fenomén. 8
3. 2. Včely v jazyce a umění 11
4. Včela jako součást ekosystému. 14
5. Stručná historie včelařství - setkání se včelami 20
5. 1. 1. Literatura a časopisy. 23
5. 1. 2. Včelařství jako instituce. 24
5. 3. Olšany, Habrovany a Račice. 30
5. 3. 2. Kurzy medového pečiva. 31
6. 3. Použité techniky a metody. 36
6. 4. Charakteristika zkoumané oblasti 37
6. 6. Charakteristika výzkumného vzorku. 38
7. 1. Tradice a její kontinuita. 42
7. 1. 1. Manželky, manželé, děti a rodina. 46
7. 1. 2. Současná situace a budoucnost včelaře jako jedince. 47
7. 1. 3. Obnova technologii 53
7. 1. 4. Budoucnost včelařství jako oboru. 53
7. 1. 5. Problémy a překážky. 55
7. 2. Ekonomický a neekonomický rozměr včelaření 58
7. 2. 1. Ekonomický rozměr včelařství 58
7. 2. 5. Neekonomický rozměr včelaření 72
7. 3. Environmentální rozměr včelaření 75
7. 3. 1. Povětrnost a příbytek včelí 75
7. 3. 5. Včelař vztahující se. 88
2. ÚVOD
Snad každý z nás se někdy setkal se včelou. Ať již osobně, nebo zprostředkovaně skrze některý z produktů, nejčastěji zřejmě skrze med. Zatoužíme-li dozvědět se více o životě tohoto pozoruhodného zástupce hmyzí říše, není problém pro informace vstoupit do světa internetu nebo si sehnat patřičnou knihu. Méně je však již těch, kdo by nás mohli osobně zasvětit do tajů života včel a se včelami. Ale i oni se najdou. A často dokonce velmi rádi toto nevšední setkání zprostředkují.
Včela je považována za vynikající bioindikátor kvality životního prostředí.[1] Nabízí se otázka, zda také včelaři, právě pro svůj těsný kontakt s živým kusem přírody, kterým včely bezesporu jsou, nemohou být podobně jako ony indikátorem. Skutečnost, že se člověk hmatatelně dotýká přírody, otevírá prostor pro interpretace jevů, s nimiž se setkáváme jak v přírodě, tak ve společnosti.
Včelařství představuje nesmírně bohaté a mnohotvárné odvětví lidského zájmu. Zahrnuje jak složky kulturní, tak i národně hospodářské či ekonomické. Práce je tématicky rozdělena na dvě hlavní oblasti. V první, teoretické části, se věnujeme fenoménu včelařství a jeho vazbám na nejrůznější oblasti lidské kultury. Podíváme se jak včely vstoupily do našeho myšlení, jazyka a hmotné kultury představované literaturou, hudbou, ale třeba i architekturou. Samostatnou kapitolu tvoří včely jakožto živočišný druh, se svými specifickými nároky a nezastupitelným místem v ekosystému. Včelařství provází člověka velmi dlouhou dobu. Není tedy divu, že má i svou historii. Také jí se budeme věnovat a zaměříme se při tom také na oblast, která je v hlavním zorném poli našeho zájmu, na obce Mikroregionu Drahanská vrchovina, odkud se podařilo získat patřičné prameny.
V části praktické se zaměříme na projekt výzkumu a vše, co s ním souvisí - cíle, okolnosti, charakteristiky výzkumného materiálu, metodiku a především necháme v tomto oddíle zaznít samotné včelaře. V závěru se pokusíme shrnout výsledky výzkumu v ucelenou výpověď o perspektivách včelařství mikroregionu Drahanská vrchovina.
TEORETICKÁ ČÁST
3. Včela jako kulturně historický fenomén
Včela vstoupila do světa lidí především díky svým produktům. Zpočátku skrze med, posléze vosk a další produkty, a ještě později jsme začali doceňovat i její význam hospodářský a ekologický, především jakožto významného opylovatele[2]. Postupně se tak tento zástupce hmyzí říše, tedy taxonomicky přesněji - hmyzí třídy, začlenil do naší hmotné i duchovní kultury a stal se člověku i mohutným zdrojem inspirace.
Lidská řeč a myšlení, které je na jazyk bezprostředně vázáno, jsou prostředky, které nám umožňují vztahovat se ke světu, vyčleňovat se z jeho nerozlišené a nepochopené rozmanitosti.[3] Podívejme se, jaké místo si v našem myšlení a jazyce, potažmo kultuře včely našly.
3. 1. Včela jako symbol
Lidé obdivovali včely a včelí společenství pro řadu vlastností, které se pak staly základem symbolických významů. Včelám jsou tradičně připisovány vlastnosti jako: píle, pracovitost, obětavost, pořádkumilovnost, udatnost či zdrženlivost, schopnost žít pospolitě,[4] a dokonce i rozum, důvtip a vkus.[5] Dle antické mytologie je jimi obdařil Jupiter (Zeus). Kdykoli se jeho otci Saturnovi narodilo dítě, spolkl jej ze strachu, že by ho mohlo svrhnout z trůnu. Matka, bohyně Ops, se však skryla v jeskyni na Krétě, kde v tajnosti Iova porodila. Kdykoli dítě plakalo, Kúréti - ozbrojení horští démoni, tančili a hřmotem svého brnění a hrou na cimbály přehlušovali křik dítěte, takže jej rozlícený otec nemohl najít a zahubit. Jakmile včely slyšely zvuk cimbálu, přilétaly a sytily chlapce medem.
Řada prvků tohoto mýtu se stalo základem k domněnkám líčeným především u antických autorů. Představa, že určitým zvukem je možno vylákat, vydráždit určitý hmyz, se objevuje např. u Vergilia (včely) nebo v knihách Starého zákona (mouchy)[6]. Vergilius píše o chytání roje: „...Tepej v cimbály zvučné a puklicí řinčivě břinkni ‑ samy si na vonné místo pak usednou, samy dle zvyku vtáhnou do úlu všecky a do jeho nitra se skryjí “[7] Pískáním zase bylo možno vylákat včely z úlu a nerušeně tak vybírat med dle starých Izraelců. O užívání zvuků při chytání roje píší i mnohem později - např. cinkání v didaktickém díle J. A. Komenského[8]. Zvyk byl zřejmě rozšířen po dlouhá staletí.
Významnou vlastností, která je se včelami svázána, je čistota, a to nejen ve smyslu hygienickém, ale především morálním či sexuálním. Včela byla v antickém Řecku znamením kněžské vznešenosti a čistoty. Vystupuje ve spojení s kultem delfské věštící kněžky boha Apollóna Pýthie, bohyně plodnosti Démétér a panenské bohyně Artemis,[9] která měla ve znaku kromě datlové palmy a jelena také včelu[10], jak to dokazuje i tetradrachma z Efesu z roku 350 př. Kr.[11] Panenské kněžky Démétéřiny a mladé dívky, které v devíti letech odcházely od rodin, aby byly zasvěcovány Artemidě, byly nazývány včelami.[12] Pokud bylo včelstvo chápáno jako obec panenských družek shromážděných kolem „Velké matky“ - královny, pak oddanost včel platila za vzor právě jim. Zmiňme ještě jednu souvislost s bohyní Artemis. Byla totiž považována nejen za panenskou bohyni, ale také za matku živící všechny tvory,[13] již zmiňovanou Velkou matku. Panenství a mateřství se tak zde spojují v jeden celek, který právě tímto paradoxem nabírá na vnitřní dynamice. Netřeba dodávat, že s tímto motivem se setkáváme i později v křesťanském kultu Panny Marie. „Včela, která ze sebe vydává potomstvo, raduje se z dětí, a přesto si uchovává panenství" se později stala vhodným symbolem Panny Marie, jež porodila Krista, symbolizovaného medem.[14]
Není bez zajímavosti, že symbolické významy včelám připisované korespondují s tehdejšími představami o uspořádání včelstva v úlu, způsobu získávání potravy a jejich rozmnožování. „Také se budeš divit, jak po mravu obvyklém u včel nikdy se nepáří spolu a tím též nečiní tělo láskou lenivou mdlým - svých dítek nerodí samy, nýbrž je pokaždé z listů a bylin sbírají ústy, samy jim královnu dají a stát jim zařídí mladý, načež říši a dvůr jim kvapí zbudovat z vosku,“ píše Vergilius.[15] O bezmála 2000 let později nacházíme podobná slova, tentokráte v díle včelaře M. Kuntzsche. Netvrdí již sice, že včelí potomstvo přichází na svět sběrem s květů, ovšem charakteristiky plynoucí z pohlavního aktu zůstávají. V kapitole o rojení, přesněji důležitosti jeho omezení, píše: „Jest nutno si uvědomiti, že rojení je u včel pohlavní výkon, doprovázený - jako u zvířat i lidí - bujností, lenošením, rozčilením, ale také pohlavními poruchami, vyvolanými špatnými prostředky ochrannými.“[16]
Představa včely jakožto ztělesnění čistoty se váže také k představě získávání potravy. Mělo se za to, že včela žije pouze z vůní a je vzdálena veškerému poskvrnění nečistou potravou.[17]
Co se medu týče, měli staří Řekové za to, že med při východu hvězd padá v podobě drobných kapiček na zem, ulpívá na květech a listech, odkud jej včely toliko sbírají a odnášejí do úlu. Ve starověku obecně platil med za potravu bohů a blažených. Není tedy divu, že zaujal významné místo v kultu. Ve spojení s mlékem se používal jako obětina, především podsvětním božstvům a stínům mrtvých.[18]
V jednom z obětních předpisů sloužících k magickým účelům nacházíme tento návod: „Vezmi dudka, vytrhni mu srdce, probodni ho třtinou, rozkouskuj je a vhoď je do attického medu...“[19] Med byl používán také k věšteckým úkonům. Z hladiny medu v rohu sochy slovanského boha Svantovíta na Rujáně (Cap Arcona) věštili úrodu[20]. Kleomenés ze Sparty zase uchovával hlavu svého přítele Archonida, kterou používal rovněž k věštění, v hrnci s medem.[21]
Vraťme se ještě ke spojení medu a mléka. Mluvili jsme o významu medu v kultu mrtvých a zásvětních božstev. Nápoj připravený smísením mléka a medu byl ale také dle Hippolytova církevního řádu podáván nově pokřtěným (neofytům) po svatém přijímání.[22] Ač se mohou zdát obě oblasti od sebe vzdáleny, přesto nepostrádají hlubokou vnitřní souvislost. Křest (z řeckého baptizein = ponořit) je znamením smrti starého člověka - hříšného a zrozením člověka nového. Symbolické ponoření do smrti, aby se člověk narodil k očištěnému životu, tak může odkazovat na oba v úvodu zmiňované způsobu užití medu, coby kultického předmětu. Symbolika křtu, jakožto nového zrození a otevření pomyslných bran mezi potenciální blažené, nás vede k dalšímu významu medu. Tentokrát jako obrazu zaslíbené země.
Opět se setkáváme s kombinací mléka a medu či strdí.* Stal se typickou charakteristikou zaslíbené země. Nejčastější odkazy nacházíme ve spojení s Mojžíšovými knihami Starého zákona (Ex [3,8; 13,5; 33,3], Ez [20;6]), ale také např. v Kosmově kronice, kde jsou jako země „sladkým medem a mlékem vlhnoucí“ [23] popisovány Čechy. Med divokých včel patřil od pradávna k základním a dieteticky významným složkám potravy. Jeho dostatek je jedním z obrazů ráje, místa hojnosti - země Boží.
3. 2. Včely v jazyce a umění
„Pláství medu je řeč vlídná, lahodou duši a uzdravením kostem,“ říká kniha Přísloví.[24] Postavám, které vynikaly výřečností jsou přiřazovány tituly odkazující k medu a včelám. Nacházíme je především v křesťanské hagiografii. Řada z těchto postav se také stala patrony včelařů či včelařských cechů a spolků, voskářů, perníkářů.
K známějším patří bezesporu sv. Ambrož (339 - 397), jeden z církevních otců, milánský biskup známý především skrze své rozsáhlé dílo exegetické, dogmatické, teologické.[25] Legenda mluví o tom, že sv. Ambroži, coby malému dítěti odpočívajícímu v kolébce, usadil na obličeji roj, nanesl mu na jazyk med a aniž by mu ublížil, zase pokojně odletěl.[26] Tato legenda ho spojuje s jinou nadanou postavou, tentokráte z antického světa, totiž Platónem. Toho prý rodiče položili na pahorku Hyméttu (mimochodem proslulým svými mateřídouškovými pastvinami a medem) na zem, aby za synovo narození přinesli tamějším bohům Pánovi, Nymfám a Apollónu díky. Zatímco ležel, přiletěly včely a naplnili jeho ústa medem.[27] Sv. Ambrož je mimo jiné patronem vyškovského včelařského spolku.
Dalším velkou postavou je sv. Bernard z Clairvaux (1090 - 1153), středověký teolog, myslitel a jedna z nejvýraznějších osobností cisterciáckého řádu, autor řeholních pravidel řádu templářů a šiřitel mariánské úcty. Především pro svá kázání bývá označován též jako „doctor melifluus“- medotekoucí, medoústý. Podle sv. Bernarda je včela symbolem Ducha svatého, který inspiruje kazatele.[28] V neposlední řadě jmenujme také sv. Jana Zlatoústého, sv. Sossima, uctívaného jako patrona včelařů na Ukrajině, kam je údajně přinesl z Egypta, a sv. Bartoloměje, patrona včelařů na četných místech Velké Británie. Až do 50. let 20. století se např. ve vesnici Gulval v Cornwallu na jeho svátek žehnala medovina. Výroční pouť k sv. Bartoloměji v Londýně se zase neobešla bez jablek obalených v medu. Ve Walesu prý začal s pěstováním včel sv. Dominik. Když se vrátil do Irska, včely za ním prý samy doletěly.[29]
Se včelami se setkáme dokonce i v architektuře. Římský kostel Sant‘Ivo della Sapienza, architekta F. Borrominiho, je vystavěn na půdorysu včely. Dal jej vybudovat papež Urban VIII. (1623 - 1644), který byl příslušníkem rodu Barberini, jenž měl ve znaku právě včelu. Včela Barberiniů provází také alegorické postavy ctností na Cortonově fresce v římském Palazzo Barberini.[30] V našich zemích nacházíme jako heraldického živočicha hned tři včely ve znaku rodu Linhartů[31], svázaných s obcí Vážany nad Litavou, do roku 1945 označované jako Linhartské Vážany.
V hlavním městě Utahu Salt Lake City, stojí na 67 E dům zvaný Beehive House (Včelí dům), v němž Brigham Young, nástupce zastřeleného Josepha Smithe, zakladatele Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů, známé spíše pod označením mormoni, pobýval až do své smrti v roce 1877. Když v letech 1846–1847 přichází 15 000 mormonů, vedených právě Youngem do nehostinných a bělochy neobývaných oblastí dnešního Utahu, zakládají svůj vlastní stát Deseret - Země medonosné včely[32]. Včela se tak dostala i do státních znaků Utahu.
Včela pochopitelně zaujala své místo také v literatuře a lidové slovesnosti. Včelařství, jakožto jednomu z odvětví lidské činnosti, je věnována kapitola XLVII. - „Dělání medu“, Komenského Orbis pictus[33].
Včely se staly také vděčným obrazem užívaným v poezii. Z domácích autorů se motiv včel objevuje např. u Františka Hrubína[34], Josefa Kainara[35] či současného autora Ladislava Puršla[36]. Ze zahraničních jmenujme alespoň Bašóa, vrcholného představitele japonského umění haiku, nebo libanonského spisovatele Chalíla Džibrána, kterému posloužil obraz vztahu rostlin a včel v meditativním díle Prorok[37]. Výrazněji jsou včely zastoupeny v tvorbě básnířky Sylvie Plathové, jejíž otec byl ve Spojených státech uznávaným včelařským odborníkem.[38]
Z filmových pláten, na nichž vystupuje včela, jmenujme alespoň Tisícročnou včelu Juraje Jakubiska (1983), kde každá ze čtyř částí rodinné ságy začíná slovy: „Podívejte se na ty včely, chlapci! Snášejí med celá tisíciletí, aby zachovaly rod. Jedna padne, druhá se narodí. Všechno je ničí - mráz, nemoci i lidé. Ale včelstvo žije stále..." Také ve Vláčilově Údolí včel (1967), jsou včely symbolem rodné hroudy. Jejich role je však spíše vedlejší. Jinak je tomu u snímku Cena medu (1986) v režii Jaromíra Borka, kde se celý děj dramatu odvíjí od stinné stránky včelařství, totiž včelího bodnutí a alergické reakce na něj. Pětiletého Péťu, na něhož spadl roj, se s pomocí včelařů z okolí, potenciálních dárců krve obsahujících protilátky, snaží zachránit primář Vrba (Oldřich Vlach). Silně symbolicky užívá obrazu včel Alejandro Jodorowski ve filmu Krtek (1970).
Alespoň zmínku si jistě zaslouží zřejmě nejznámější personifikovaná zástupkyně včelího státu: Včelka Mája. Animovaný seriál z roku 1975 vznikl v koprodukci Japonska, Kanady, Rakouska a SRN a byl přeložen do mnoha jazyků a vysílán v řadě zemí vč. např. Islandu či dokonce Libanonu (jako „Zena“) a Íránu (jako „Nikoo“ نیکو).[39]
4. Včela jako součást ekosystému
Včely (Apoidea)* řadíme mezi blanokřídlý hmyz, po broucích do jedné z jeho druhově nejbohatších větví čítající celkem asi 120 000 popsaných druhů, u nás ca 6400 druhů[40]. Blanokřídlí se objevili na Zemi pravděpodobně již v posledním období druhohor - křídě, před asi 80 mil. let. Ve stejném období dochází také k výraznému rozšíření krytosemenných rostlin. Podle evolučního scénáře tedy mohlo dojít k vydělení včel z masožravých kutilkovitých vos právě díky nárůstu kvetoucích rostlin, a tudíž postupným přechodem od masité stravy přes pojídání zelených částí rostlin, pylu až k rostlinným šťávám. Nutno podotknout, že se setkáváme i s modifikovanými názory. Nelze např. vyloučit variantu, že zde včely mohly být spolu s entomofilními rostlinami mnohem dříve[41], nebo že vzájemný evoluční vztah kvetoucích rostlin a hmyzu je zcela minimální, tedy že mohutná expanze krytosemenných rostlin neměla na druhovou rozmanitost hmyzu téměř vliv a pokud ano, pak dokonce spíše negativní[42]. Nemění to nic na faktu, že i kdyby byl vliv krytosemenných rostlin na diverzitu hmyzu menší, než se předpokládalo, projevil se na rodové a druhové úrovni.[43]
Podmínky, které panovaly v křídě, nebyly fosilizaci nakloněny. Z hlediska hmatatelných nálezů jsou významnější včely uchované ve fosilizované pryskyřici - jantaru (tzv. inkarnát), především z nalezišť od Baltského moře, které jsou však mladší. Nejstarší fosilní nález včely pochází z jantaru new jerseyského. Její stáří se odhaduje na 65 mil let. Jedná se o již vyhynulou Cretotrigonu priscu. Žijící zástupkyně téže skupiny jsou však v tropech poměrně hojné. Četné nálezy, a to již včely medonosné, pochází z doby spodního miocénu, tedy z doby asi před 15 mil. let. Zajímavé na nálezech je, že od konce druhohor až po současnost vykazují včely v podstatě stále tutéž podobu.[44]
Mluvíme-li o včelách, nesmíme zapomínat, že tímto pojmem označujeme nejen včelu medonosnou (Apis mellifera)*, nýbrž i druhově bohaté skupiny samotářsky žijících včel, čmeláky a jejich parazity - pačmeláky. Na území České republiky a Slovenska bylo dosud zjištěno téměř 660 druhů včel.[45] S ohledem na zaměření této práce se však budeme nadále věnovat především včele medonosné (Apis mellifera L.). Budeme-li tedy v následujícím textu používat slovo včela, míníme jím včelu medonosnou.
Včela medonosná je vývojově nejdokonalejší druh rodu včela i celé čeledi včelovitých. Patří mezi vysoce eusociální hmyz, pro nějž je typický život v trvalém společenstvu - včelstvu, a to i v období vegetačního klidu či období reprodukce (rojení), dále morfologická a fyziologická potažmo etologická diferenciace kast.[46] Včelstvo se skládá ze včelího díla, plodu, matky, dělnic a trubců. Matka je plnohodnotná včelí samice, zpravidla se ve včelstvu vyskytuje jedna. Nedokáže žít samostatně mimo včelstvo, nemá vyvinuty žádné pracovní orgány, neboť jejím hlavním a nepostradatelným posláním je kladení oplozených vajíček a udržování celistvosti včelstva, což se děje prostřednictvím feromonů, tzv. „mateří látky“. Za den je schopna naklást až 1500 vajíček, jejichž váha se rovná, nebo dokonce přesahuje hmotnost matky.** Trubci jsou plnohodnotní samci. Rodí se partenogeneticky, tj. z neoplozených vajíček. Ve včelstvu žijí od jara do podzimu. Jejich životním posláním je osemenit matku, ale podílí se také na přijímání a předávání potravy a na zahřívání plodu při náhlých poklesech teploty během léta. Trubčího plodu je některými včelaři využíváno také při tlumení varoózy[47]. Dělnice jsou samičky, u nichž nedošlo k plnému vyvinutí pohlavního ústrojí. Za určitých okolností mohou však i dělnice klást vajíčka, leč pouze neoplodněná. Tvoří většinu populace včelstva. Jejich počet kolísá od 10 - 20 000 v zimním období, v letním kolem 50 - 60 000, výjimečně i 80 000 jedinců. Vykonávají veškeré práce v úle, které se v různých fázích ontogenetického vývoje proměňují - od čištění buněk, krmení plodu, matky či trubců, stavění díla, přes odebírání nektaru a pylu přinesených létavkami, jejich ukládání do buněk, střežení česna. Asi 20. dne od narození, ca 41. dne jejich celkového vývoje, se stávají létavkami. Dokud jsou v úle, nazýváme je mladuškami. Létavky přinášejí včelstvu nektar, vodu, rouskový pyl[48] a pryskyřičnatý tmel nazývaný propolis. Dělba práce není přesně ohraničená. Vyvíjí se s ohledem na aktuální potřeby včelstva a vnější podmínky.[49] Ty mohou být do určité míry regulovány či upravovány, resp. simulovány včelaři.
Pro uvažování o postavení včel v ekosystému je stěžejní vzájemná vazba včel a kvetoucích rostlin. Krytosemenné rostliny (kvetoucí byliny a stromy) jsou převažující složkou suchozemské vegetace. Jsou zastoupeny bezmála 300 000 druhy a osídlily téměř všechny biotopy. Je nesporné, že k jejich prosazení přispěla kromě vytvoření květních obalů chránících reprodukční orgány, také koevoluce s hmyzími opylovateli. Včely, které mezi ně patří, stejně jako např. motýli a mouchy, jsou k přenosu pylu z tyčinek na bliznu dokonale morfologicky přizpůsobeny. Řadíme je mezi tzv. eutropní opylovatele[50]. Velikost a tvar těla umožňuje vniknout do květu, ochlupení celého těla, mnohdy velmi husté a peříčkovitě členěné, umožňuje sbírat pyl na co největší plochu těla, a má dokonce vyvinuté specializované orgány pro jeho sběr a přenos*. V rámci včelstva existuje také tzv. florokonstantnost. Je typická pro včelu medonosnou a činí její práci při opylování výrazně efektivnější než u včel samotářských či čmeláků, kteří jsou naopak tzv. floromigrující a při opylování druhy rostlin volně střídají. Florokonstantnost znamená, že jedinec je při navštěvování květů věrný jednomu rostlinnému druhu (poddruhy nerozlišuje), který navštěvuje do doby, než se objeví vydatnější zdroj potravy. Mezi létavkami může být i několik skupin, z nichž každá využívá současně jiný zdroj potravy. Při analýze podílu různorodých pylových zrn v pylových rouskách včely medonosné a samotářských včel bylo zjištěno, že pylové rousky včely medonosné obsahují v průměru 4 % heterogenní směsi pylových zrn, zatímco u polylektických (tj. sbírajících z vícero druhů rostlin) samotářských včel byl podíl téměř 80 %[51].
Dle evoluční teorie je opylení oboustranně prospěšná záležitost. Rostlinám zajišťuje reprodukci a potažmo rozšíření jejich druhu. Opylovatelům slibuje, že rozšíří-li se daný druh, zmnoží se tím i jeho potravinové zdroje. Opylovatelé se adaptovali pro dokonalé využití toho, co rostliny nabízí, totiž pylu a nektaru. Rostliny zase vyvinuly důmyslné mechanismy, jak opylovatele přilákat. Určujícími pro návštěvu opylovatele se jeví především velikost, tvar a barevnost květu, jeho kresba, vůně a množství pylu. Existují dokonce květy (Ophrys, tořič z čeledi vstavačovitých), které se podobají samičkám určitých druhů blanokřídlého hmyzu, a produkují dokonce i patřičný feromon. Některé květy zase nabízí za opylení zázemí pro vývoj opylovatele (žlabatka fíková - Blastophaga psenes na fíkovníku smokvoni - Ficus carica). Naproti tomu tzv. šálivé květy některých orchidejí nabídku nektaru pouze předstírají. Podobně informativně můžeme pak chápat také opadávání okvětních lístků či ukončení produkce nektaru v nektáriích po opylení, kterým dávají najevo, že je už zbytečné se zde namáhat.
Opylení hmyzem je zřejmě evolučně výhodné také proto, že rostlina musí vynaložit mnohem méně energie na tvorbu pylu, než je tomu u větrosnubných (anemofilních) rostlin, neboť je neskonale efektivněji využíván. Pyl hmyzosnubných rostlin má také vyšší nutriční hodnotu, než je tomu např. u pylu větrosnubných, což by mohla být i odpověď na otázku, proč je drtivá většina kvetoucích rostlin hmyzosnubných (entomofilních).
Často se setkáváme s citátem připisovaným Albertu Einsteinovi, v němž se praví, že až vymřou včely, lidstvo je přežije o čtyři roky. Nebudeme zde spekulovat o jeho pravosti, ani o případné délce našeho přežití na planetě. Je pro nás zajímavý z jiného důvodu. Neopomíjí totiž důležitost včel v potravních řetězcích. Řekli jsme, že kvetoucí rostliny jsou převažující složkou suchozemské vegetace a také že opylení většiny kvetoucích rostlin je zajišťováno hmyzem. Vzhledem ke své adaptaci se tak včely mohou ucházet o přední místa v hierarchii hmyzích opylovatelů. Díky struktuře včelího společenství, morfologické adaptaci, efektivitě při využití potravních zdrojů, kam spadá např. i schopnosti přeorientovat se na výhodnější zdroj, platí včela medonosná za nejspecializovanějšího a nejúspěšnějšího opylovatele.[52] Bez včel bychom patrně přišli nejen o část našeho jídelníčku, ať už med či třeba mandle, hrušky, jejichž vznik je vázán na včelí opylení, ale také o druhovou bohatost. V krajině by převládly rostliny větrosnubné, především trávy.[53] Důsledky by tedy mohly být i rázu estetického.
Podle různých odhadů se včela svojí opylovací činnost podílí z 1/3 na lidské obživě. „Hmyzí opylovači představují v pozemních ekosystémech klíčový druh a jejich služby umožňují většině rostlin rozmnožování a zachování rozmanitosti. Rostliny poskytují potravu a úkryt zvířatům. Semena a plody vzniklé díky hmyzímu opylení tvoří stravu asi 25 procent všech ptáků a savců, počínaje hraboši a konče medvědem gryzzlym.“[54]
Zaměřme se nyní na nároky včel na prostředí. Pro všechny druhy včel jsou důležité hnízdní podmínky a zdroje potravy. V případě včely medonosné zajišťuje hnízda člověk, a sice v podobě úlů. Včela je původem lesostepní druh, a tak by byl současný nedostatek stromů s dutinami vhodnými ke zahnízdění patrně limitujícím faktorem jejího rozšíření. V našich podmínkách by divoce sídlila patrně na půdách či senících.[55]
Zdroje potravy označujeme jako včelí pastvu. Je tvořena jak volně rostoucími rostlinami, tak kulturními plodinami. I zde může člověk sehrát důležitou roli v přístupu k ní, ať již volbou stanoviště, na němž včelstvo bude, nebo i přisunutím včelstva ke významným zdrojům, tzv. kočování. Pro včely je důležité, aby byla pastva dostupná během celé sezóny a zejména v období největší spotřeby živin. Takovou pastvu pak může poskytnout taková krajina, „ve které jsou zastoupena různá společenstva rostlin a ve které od jara až do podzimu kvete mnoho druhů rostlin.“[56] Důležité také je, aby úsek mezi stanovištěm s pastvou a hnízdištěm nebyl rozbit či izolován pro včely nevyužitelnou plochou (vodní plochy, vzrostlý široký větrolam, rozsáhlá staveniště). To platí pro včelu medonosnou, ale především pro ostatní druhy včel. Včela medonosná je totiž ve srovnání s nimi ke fragmentárnosti krajiny, tedy oddělení hnízd, potravních zdrojů a případně zdrojů stavebního materiálu pro tvorbu hnízd, mnohem méně vnímavá. Její další výhodou oproti solitérním druhům je efektivita ve využívání potravních zdrojů. Zatímco akční rádius ostatních druhů včel se pohybuje v řádu desítek metrů až ca 1 kilometru, včela medonosná je za určitých okolností schopna přinášet pyl a nektar až ze vzdálenosti 5 km. Včelstvo se také specializuje na silné zdroje, okrajové a slabší spíše přehlíží. Nikdy nevyužívá zdroj, jenž by byl ve své výsledné energetické bilanci pro včelstvo negativní.[57] Významným pomocníkem je včelám tzv. včelí tanec, komunikační prostředek, s jehož pomocí včely dokáží pohotově, organizovaně, a tudíž s maximální efektivitou reagovat na informaci o umístění zdrojů potravy.[58] V této souvislosti je zajímavý také postřeh Stanislava Komárka. Včela je podle něj jedním z mála živočichů, který dokáže sdělit abstraktní věc tancem. (např.: zdroj 500 JV) Včelí tanec se patrně vyvinul především pro prostředí tropů, kde se odvíjela evoluce včel, a to především pro snadnější nalezení bohatých shluků květů na stromech tropického lesa, které na rozdíl od květů v otevřeném prostředí mírného pásma kvetou jen několik dní a obtížně se hledají. Tanec v oblasti mírného pásu se zdá být méně přesný než v tropech, kde je obtížné nalézt několik málo izolovaných, zato bohatých zdrojů potravy. V mírném pásu přetrvává včelí tanec údajně proto, že se vyplácí v rozsáhlých lesních porostech, tedy v podmínkách podobným tropům, a také kvůli vyhledávání míst vhodných k zahnízdění. Včelí tanec je tedy adaptací na specifické heterogenní prostředí v tropech, kde se odvíjela evoluce včel, a není nezbytný pro získávání potravy v mírném pásu, kam se včely nastěhovaly později. Může to být tím, že na evropských loukách jsou květy rozmístěny víceméně všude (i neinformovaná včela brzy na nějakou potravu narazí)[59]
Další předností včely medonosné je, že shromažďuje potravu i za účelem rezerv pro období nepříznivého počasí či pro období vegetačního klidu. „Ať je v úle nashromážděno jakékoli množství medu, včela jej donáší dále, dokud nezmizí nektar z květů a dokud jsou volné medné buňky.“[60]
Včela medonosná je tedy krajinotvorným činitelem, přispívá ke stabilitě ekosystému - utváří jeho úroveň, udržuje jej a rozvíjí. Podílí se na zachování biodiverzity a citlivě reaguje na změny životního prostředí (toxické imise, otravy pesticidy, nevhodná struktura krajiny, s tím související úživnost[61] a zaslechneme i diskuse o vlivu elektromagnetického záření emitovaného vysílači mobilních telefonních sítí či radary[62]).
5. Stručná historie včelařství - setkání se včelami
Historie včelařství představuje bezesporu badatelsky velmi zajímavou oblast. Přesto, nebo spíše právě proto, se jí budeme věnovat pouze okrajově, neboť statí zaměřených na její historický vývoj není rozhodně nedostatek. Všimneme si spíše mezníků. Objevů a události, které zásadním způsobem ovlivnily směřování včelařství. S ohledem na charakter této práce bude náš zájem směřovat především do českých zemí s těžištěm na Moravě, do prostoru Drahanské vrchoviny západně od Vyškova.
Na samotném začátku stojí setkání člověk - včela. O tom, že včelí produkty jsou příjemným zpestřením jídelníčku, věděl bezesporu již pravěký člověk. Za nejstarší doklad sběru medu je považována jedna ze skalních kreseb v Cueva de la Araňa (Pavoučí jeskyně), poblíž městečka Bicorp, ve španělské Valencii. Vznikla na přelomu starší a mladší doby kamenné, ve stejném časovém období jako známější jeskynní malby ze španělské Altamiry či francouzského jeskynního komplexu Lascaux. Jejich stáří se odhaduje na 10 - 15 000 let. Podobné skalní malby s tématikou exploatace včel člověkem jsou známy i z jižní Afriky[63] (a Indie, ale o ní zatím internet).[64] Malba však dokládá toliko znalost včel, medu a způsobu jeho získávání.
O záměrném chovu včel jsou však doklady až z pozdější doby a směrem k současnosti jich přibývá. Nejpozději ve 4. tisíciletí př. Kr., byly včely chovány v Egyptě a to v hliněných válcovitých nádobách, které se v některých oblastech středomoří používají dodnes.[65] Z Egypta máme také doklady o kočování se včelstvy. Úly byly umístěny na lodích, které splavovaly Nil. Využívalo se snůšky z právě kvetoucích rostlin podél řeky. Kočování se včelstvy se předpokládá i z antického světa, kde mu byla věnována značná pozornost jak po praktické stránce, tak i teoreticky. Ačkoli se se včelařstvím setkáváme již dříve, a také u mnoha jiných národů, Řekové a Římané byli zřejmě první, kdo se zabýval teorií chovu včel.[66] Aristoteles si údajně nechal zhotovit skleněné úly pro pozorování. Antičtí autoři popsali poměrně přesně fyziognomii včel, ovšem tehdejší představy o životě včel jsou pro dnešní zoology spíše úsměvným zpestřením. O některých jsme mluvili v první kapitole, jen pro zajímavost uvedeme několik dalších. Aristoteles se např. domníval, že včely nedýchají[67], domlouvají se na volbě pohlaví[68], jazyk slouží jak ke sbírání nektaru, tak k rozmnožování (což se váže ke sbíráním potomků z květů, o němž již byla řeč výše), vznikají z hnijícího dobytka nebo z mrtvých koní[69], v noci spí[70] apod.
5. 1. Evoluce včelařství
O tom, že se včelařilo a především jak se včelařilo, svědčí řada dokladů jak hmotné, tak nehmotné povahy. Nejprve si všimněme první skupiny. Pomůže nám to zachytit změny ve způsobu či technice včelaření, a tak postřehnout důležité vývojové etapy.
Hmotné doklady úzce souvisí s domestikací včel. Ve chvíli, kdy člověk přestoupil od lovecko sběračského způsobu získávání včelích produktů k řízené péči, začíná také včelám uměle vytvářet podmínky ke hnízdění. Tehdy vznikají první úly. V závislosti na přírodních podmínkách té které zeměpisné oblasti nabývají různých podob. V místech suchých a horkých s menším zastoupením porostů vhodných ke hnízdění včel, zejm. v jižních oblastech, jsou využívány hliněné či kamenné nádoby, úly sešívané z úlomků kůry, pletené z proutí, slámy či rákosu tzv. košnice, rozšířené zejm. v germánském prostředí a v nížinných oblastech Slovenska. S mnohými se můžeme setkat ještě dnes např. v Alžíru, Řecku, Izraeli či Libanonu. Naproti tomu v lokalitách, kde bylo hodně lesů, se začíná prosazovat lesní chov včel v dutinách starých stromů tzv. brtích. Odtud pak brtnictví. I ono prochází vývojem. Od pouhého vyhledávání stromů s usazeným včelstvem přes lákání rojících se včel do upravených či uměle vytvořených dutin, např. stříkáním různých vývarů[71], jejich následné ochrany před škodnou zvěří nebo jinými lidmi, až po okamžik, kdy lidé tento kus stromu jednoduše odříznou a přiblíží jej ke svému obydlí, případně začnou vyrábět duté špalky tzv. kláty. Do nich posléze dokáží sami roje i usazovat. Tak vzniká včelařství označované jako rolnické, domácí či zahradní. Zatímco o včely lesní pečovali brtníci*, domácí či zahradní byli označováni jako včelníci. Způsob chovu v dřevěných klátech byl oblíbený a rozšířené zejm. v oblastech severnější části střední a východní Evropy. V českých zemích se i přes vynález rozběrného díla včely v nedělitelných úlech většinou chovaly až do 40. let 19. století.[72] S několika exempláři je možné se setkat také v rámci mikroregionu Drahanská vrchovina. Dva původní kláty z roku 1870, které navštívily nejednu včelařskou výstavu (dnes bez včelího osazenstva), bychom našli v Lulči. Pochází od pana Černého z Vážan, kde je objevil předseda lulečského spolku pan Gottwald. Další stojí v zahradě paní Vlkové z Pístovic a na dvoře jedné včelařské rodiny v Ježkovicích. Ty ovšem využívají spíše estetických vlastností špalků. Jejich vnitřní prostor je již přizpůsoben modernímu pohyblivému dílu, o němž bude řeč níže.
Zásadním problémem včelaření v brtích či klátech bylo, že při prohlídce či vybírání medu docházelo k narušení, ba dokonce likvidaci téměř celého včelstva, neboť včelí dílo bylo nerozběrné a úly nedělitelné. Z toho plyne, že i pozorování chovu včel bylo kvůli přístupu velmi obtížné a znalost biologických zákonitostí se tudíž omezovala jen na základní poznatky. Byl znám význam pastvy, volby stanoviště, potřeba obnovy díla a snad i krmení, přikrmování, zazimování včelstev a jejich ochrana před nepřízní počasí.[73]
Éra racionalizace včelařství přináší zásadní změny. Od poloviny 18. století dochází k sestrojování dělitelných úlů, které umožňovaly snazší manipulaci, a tudíž i možnost lépe sledovat stav a vývoj včelstva. V našem prostředí byl jeden z prvních propagátorů dělitelných úlů hostivařský farář Josef Antonín Janiš (1749 - 1821), rovněž autor první česky psané knihy o včelařství. Ve 40. letech 19. století se pak na zdokonalování dělitelných úlů podíleli především Lorenzo Lorraine Langstroth (1810 - 1895) ve Spojených státech amerických, Jan Dzierzon (1811 - 1906) ve Slezsku, Jan Oettl v Čechách a Jan Wunder na Moravě[74].
Dalším vskutku revolučním zdokonalením bylo zavedení pohyblivého díla. Nejprve v podobě pohyblivých horních louček - lišt, na nichž mohly včely stavět své dílo. Jeho objeviteli jsou nezávisle na sobě slezský farář J. Dzierzon a J. Wunder. Skutečný rámek, jak jej známe dnes, sestrojil až Dzierzonův žák, baron von Berlepsch (1815 - 1877), když doplnil horní lištu ostatními třemi. Tento systém byl zveřejněn v roce 1853. Vynález rámku je připisován i Ukrajinci Petru Ivanoviči Prokopovičovi (1775 -1850), který v letech 1813-1814 zhotovil také dělící mřížku zabraňující matce v přístupu z plodiště do horní části úlu - medníku. Dalším vylepšením, tentokrát z rukou stolařského mistra Johanna Mehringa (1815 - 1878), bylo vytvoření první umělé mezistěny ze včelího vosku a její upevnění do rámku. Představil ji v roce 1858. Posledním krokem k plnému využití rozběrného díla byl vynález c. k. majora rakousko-uherské armády Františka Hruschky (1819 - 1888) - medomet. Veřejnost jej poprvé spatřila v září roku 1865 na 14. sjezdu včelařů v Brně.[75]
Vynálezy technického rázu pochopitelně otevřely dveře k celé řadě objevů. Již zmiňovaný Dzierzon přichází s objevem parthenogeneze - vývoje jedince z neoplozeného vajíčka, v případě včel trubce. Farář Dr. h.c. Ferdinand Gerstung (1860 - 1925) přichází s objevem, dle kterého je včelstvo živým organismem[76]. Vztahy mezi matkou a trubci při páření objevil Slovinec Anton Janscha (1734 - 1773). Jemu se připisuje i objev, že na každém plástu panuje řád v umístění plodu a zásob.[77] Již zmiňovaný americký pastor L. L. Langstroth přichází s objevem tzv. včelí mezery.[78]
Nové poznatky ze života včel umožnily také posuny v chovu matek a plemenitbě včel. Plemenářská práce se zaměřuje především na vyšší výkonnost. Objevují se první pokusy o kontrolované osemeňování matky vybranými trubci a posléze i první umělé inseminace. Začátkem 20. století dochází k zakládání prvních chovatelských stanic.[79] Pozornost je také věnována výskytu chorob. Jsou publikovány rady jak nemocem předcházet, popřípadě jak nakažené včely léčit.
Vývoj včelařství ve 20. století se odehrává převážně ve znamení dalšího zdokonalování a rozšiřování úlů s rozebíratelným dílem, rozvíjení organizovaného včelařství a důrazem na jeho zefektivňování. „V 90. letech 20. stol je patrná tendence k zakládání řady vyhraněných zájmových skupin. Některé v rámci Českého svazu včelařů (Sekce komerčních včelařů, Cech profesionálních včelařů, Chovatelé kraňské včely), jiné samostatně (Dadantklub, Pracovní společnost nástavkových včelařů CZ)[80]
5. 1. 1. Literatura a časopisy
Vynálezy jako byl mikroskop, prohlubující se znalostí biologie včel* a posléze i překotné změny v technice včelaření vedou k publikování článků, díky nimž dochází k rychlejšímu šíření odborných poznatků, jejich praktické aplikaci a vzájemnému propojení se zahraničním prostředím. Ve stále větší míře se objevuje zemědělská potažmo včelařská literatura. Sdílení informací vede v neposlední řadě také ke korekci řady mylných názorů a vytvoření názorového kolbiště. Z plejády publikací jmenujme alespoň první česky psanou včelařskou knihu již jmenovaného hostivařského faráře Josefa Antonína Janiše „Aučenlivé sprawowání včel pro obecného krajana“ z roku 1789.** Včelařská knihovna tvoří nedílnou součást snad všech spolků.
Nepřehlédnutelnou kapitolu tvoří včelařské časopisy. Od roku 1867 vychází v Praze „Včelař“, na Moravě pak „Včela brněnská“, která se v roce 1898 mění na „Včelu Moravskou“ a s přestávkou v letech (1942 - 1946) vychází až do roku 1948 a je vyhlášena především svojí odbornou kvalitou. Jeden z našich respondentů o časopise říká: „Tam to bylo psaný takovým vesnickým způsobem, nebo jenom bych řekl, pro malovčelaře.“ (Včelař 9)
Na dlouholetou tradici včelařského tisku se snaží navázat také časopis „Včelařství“ vycházející od roku 1968 až dodnes. Jako časopis se zaměřením na nástavkové včelařství se profiluje „Moderní včelař“, jehož první číslo vyšlo na podzim roku 2003, a je tudíž v současnosti nejmladším z řady včelařských periodik. Včelařské časopisy vedle informativního a vzdělávacího přínosu vytváří také nepostradatelné názorové kolbiště.
5. 1. 1. 1. Rádce z Předmostí
Vedle ryze včelařských časopisů zmíníme také časopis Rádce z Předmostí. O jeho existenci informuje ústní sdělení předsedy lulečské organizace, který pracoval v tiskárně v Přerově, kde se časopis tiskl. Patřil prý mezi jeden z nejlepších. Časopis vedli bratři Knejzlíkové a byl určen pro „ovocnáře, zelináře, s odpuštěním kozaře, králikáře, holubáře, včelaře. To bylo pro všechny, z každýho neco.“ V administraci časopisu zakoupil také olšanský včelařský spolek za 12,- kč výstavní legitimace na středomoravskou výstavu. Konala se v Přerově dne 6. července 1936. Její součástí byla i včelařská výstava a včelařský sjezd s přednáškami Ing. Savvina a Dr. Schönfelda. Legitimace sloužily jako vstupenka a zároveň poskytovaly 50% slevu na dráze.[81]
5. 1. 2. Včelařství jako instituce
Jednotlivá údobí vývoje včelařství ovšem nejsou tvořena pouze technologickými změnami, objevy a vynálezy. Výraznou měrou jsou formována také změnami v postavení včelařů, vznikem a rozvojem jakési „infrastruktury“ v podobě právní ochrany a vzniku organizací a dopady dalších historických událostí. Na ně se teď zaměříme.
Ze způsobu včelaření v antice víme, že péči o včelstva zajišťovali speciálně vyškolení otroci. Písemné zmínky z pozdějšího období svědčící o provozování včelařství v evropském prostoru nacházíme spíše sporadicky. Za nejstarší písemný doklad týkající se včelařství pravděpodobně na našem území, je považována Priscova zpráva z 5. stol. n. l.[82] Další zmínky pochází z cestopisů arabských obchodníků z 9. a 10. stol., kronik, celních tarifů, cechovních artikulí, církevních dokumentů, právních či hospodářských dokumentů. Dozvídáme se z nich však povětšinou pouze o existenci včelařství, cenách medu či počtu včelstev, výnosech a odvodech medu a vosku vrchnosti.[83]
Významným okamžikem je vznik včelařských cechů, a to hned z několika důvodů. Lesní včelaři - lešáci a zahradní - včelníci, se stávají organizovanou skupinou, byť ve své nejjednodušší podobě. Povědomí o jejich významu se zhmotňuje v podobě právní ochrany. Brtnické řády, které v našich zemích začaly vznikat za Karla IV., vymezovaly jak nároky majitelé lesa, tak i přesná práva včelařů, informovaly, jak postupovat při výskytu nákazy. „Velkou právní ochranou bylo středověké brtnictví podobné spíše těžbě drahých kovů než zemědělství.“[84] Za právo k vybírání včelstev se odváděly poplatky (včelné) nebo určitý podíl ze získaného vosku a medu. Brtníci, jejichž práce byla kombinací lovecké a včelařské činnosti v dnešním smyslu[85], získávali za práci v panských lesích plat (pařezné). Byli podřízeni vlastním úřadům a soudům, které se konaly dvakrát do roka u soudce tzv. lamfojta, kterého si sami volili ještě v 17. století. Brtníci byli také vyhledávanými odborníky. Často byli povolávání do německých krajin jako včelmistři, aby tam včelaření vyučovali.[86] Cech profesionálních včelařů byl nově zřízen tak v naší zemi.
Důsledky třicetileté války se projevily jak v demografické, tak hospodářské oblasti. Také české a moravské včelařství zažívá recesi. Se vzrůstající oblibou piva klesá poptávka po medovině. Potřeba medu, do této doby jediného sladidla, je nižší také díky dovozu levnějšího třtinového cukru. „I přes tento úbytek zájmu o včelaření se tomuto oboru dostávalo vynikající právní ochrany. Císař Leopold I. roku 1679 vydal nařízení, jímž mělo být chráněno vlastnictví včel a včelích výrobků. Za jeho nástupce Karla VI. hrozilo za krádež včel mrskání, nařízení těžkých prací, či dokonce smrt.“[87] Zájem o včelařství ze strany státu se projevuje posléze i s nástupem Marie Terezie na trůn. V době přechodu od feudalismu k průmyslové společnosti ztrácejí cechy své postavení. Následně jsou zrušeny patenty Marie Terezie. Nejprve včelařským patentem pro Moravu a Slezsko (1775), poté pro Čechy (1776). Uznala v nich užitečnost včelaření, včelaři byli osvobozeni od veškerých dávek z chovu včel, včelstva mohla být chována v libovolném množství, vožena kamkoli za pastvou, med a vosk volně prodáván. Krádež včelstev měla být trestána přísněji než jiné druhy krádeže. Dále byla zřízena evidence a nejlepším včelařům udělovány odměny.[88]
Důležitým mezníkem pro rozvoj včelařství bylo zřízení včelařských škol, nejprve ve Vídni (1769), pak v Brně a v Novém Kníně na Berounsku. Prvnímu učiteli včelařství u nás, Janu Hallmanovi, je dále doporučeno „zde se trvale usaditi, aby tu včelín založil a jednoho každého dle přání zdarma ihned na místě prakticky i teoreticky o řádném chovu včel naučil.“[89] Brněnskou školu vedl Jan Span. Zájem veřejnosti se stal ovšem školám osudným, a tak dochází v roce 1781 pro nezájem jejich zavření. Výuka včelařství se opět objevuje až v 19. století v rámci zemědělských škol. Od roku 1881 i na vysoké škole technické v Brně, které má nejdelší tradici mezi vysokými školami. Včelařská docentura zde vznikla hned po založení vysoké školy.[90] Na vysokých školách zemědělských byla povinná výuka včelařství zaváděna až po první světové válce.[91] V současnosti funguje specializovaná středních škola v Nasavrkách a Kopidlně.
V rozvoji včelařství, zvláště při zavádění nových poznatků, pomůcek a způsobů chovu mají nezastupitelné místo včelařské spolky, které bychom snad mohli chápat také jako modifikaci zaniknuvších cechů. Ačkoli první návrh na zřízení „včelařské společnosti“ se objevil již v roce 1812 a další pokusy jej následovaly, první oficiální včelařský spolek uznaný rakouskou vládou spatřuje světlo světa až v polovině 19. století. „Spolek pro zvelebení včelařství v Čechách“ v čele s Janem Nepomukem Oettlem vznikl roku 1852 v Žatci a sdružoval převážně německy mluvící včelaře. Česky informoval o své činnosti v Hospodářských novinách.[92] Je následován „Prvním českým včelařským spolkem v Chrudimi“ (1864).*** Po zrušení cechů je dohled nad chovem včel svěřen Hospodářským společnostem, které mj. řídily celou zemědělskou výrobu. Nebylo v jejich zájmu, aby vznikaly nové včelařské spolky. Cesta k samostatnosti tedy vedla oklikou. Nejprve byly vytvářeny včelařské odbory Hospodářských společností, posléze následovalo jejich osamostatnění. Tak vznikla během 60. let 19. století celá řada spolků. V Písku, Uhříněvsi či v Brně jako „Spolek včelařů moravských“ (1868). V době svého vzniku čítal 1250 členů[93] a zvlášť dobře si vedl za vedení penzionovaného lékaře, redaktora Včely brněnské Františka Živanského. Úroveň spolků se mimochodem často odvíjela od osobností, které je vedly (Živanský v Brně, Adamec, Kebrle, Oettl v žateckém kraji). Z hlediska organizačního je významný rok 1872, kdy se regionální spolky a včelařské jednoty sloučily do Ústředního zemského spolku včelařského pro Království České, v jehož čele stanul Samuel Jarkovský. „Další vývoj byl značně složitý, ale svoji vzdělávací funkci plnily spolky i přes organizační potíže a nejasnosti dobře.“[94]
Na povznesení českého a moravského včelařství se podílely spolky také pořádáním včelařských sjezdů, z dnešního pohledu s mnohdy mezinárodní účastí (Německo, Rakousko, Maďarsko). Zvlášť významný byl 14. sjezd v Brně, který se konal 12. - 14. září 1865 v Lužáneckých sálech, neboť zde František Hruschka představil medomet. Následovaly sjezdy v Praze (1879), Opavě (1886), Liberci (1896). Další aktivitou byly výstavy. Historicky nejvýznamnější byla mezinárodní včelařská výstava v Praze (1879).[95] Z výstav lokálnějšího charakteru jmenujme ty, které se nějak vztahují ke zkoumané lokalitě - Olomouc v říjnu 1968 navštívilo 47 včelařů z Olšan. Na výstavách byli často vedle včelařů zastoupeni také zahrádkáři a chovatelé. Dnes se včelaři prezentují např. v rámci veletrhů Zahrada Čech v Litoměřicích nebo Techagro v Brně. Vedle velkých probíhala a stále probíhá řada výstav na komunální úrovni. Často jsou spojeny s prodejem včelích produktů a výrobou medového pečiva.
K dalším podpůrným institucím patří nově vzniklé výzkumné ústavy. Rok po vzniku samostatného Československa v roce 1918 byl založen Výzkumný ústav včelařský v Praze, který byl v roce 1924 přesunut na statek Dol u Libčic nad Vltavou, kde je dodnes. Poslání ústavu se od dob jeho založení dodnes příliš neměnilo. Úkolem je především koordinace včelařského výzkumu, zaměřeného na genetiku, pastvu a boj proti škůdcům a nákazám, v současnosti zejména varroáze.[96] Na Moravě vzniká v roce 1922 výzkumná stanice včelařská v Židlochovicích. V kronikách se o ní píše v souvislostech s vyšetřováním úhynů včelstev, nemocí apod. Ze Židlochovic se roku 1940 přesouvá do Prostějova, kam jezdili na kurzy a přednášky i členové drnovického včelařského spolku.[97]
5. 2. Drnovice
Včelařská kronika Drnovického spolku praví, že o situaci před rokem 1850 nevíme zhola nic, neboť nejsou dochovány záznamy o tom, kdo se v obci chovu včel věnoval[98]. V roce 1855 uvádí dva včelaře: Matěje Štastného z Drnovic č. 70, který měl mít osázených včelami 99 ze 100 klátů a Františka Škopce z č. 74. Archiválie[99] z 12. září 1859 uvádí v Drnovicích oficiálně 33 včelstev. Uvedeni jsou Stiasny se 30 a Novák se 3 včelstvy v dřevěných špalcích[100]. Mezi léty 1870 - 1890 jsou zmiňováni dva včelařící rolníci - Antonín Švarc z č. 89 a Antonín Přichystal z č. 83. S kolika včelstvy hospodařili nevíme. Mezi včelaře z let 1900 - 1918 patřili: Burian (č. 124), T. Kumr (č. 24), A. Kumr (č. 4), A. Valouch (č. 273) členem až do smrti v roce 1946[101], O. Hudec (č. 37) a Fr. Gábr (č. 80). Počet včelstev se udává až ke 40.[102]
Velmi důležitým pramenem je nám drnovická školní kronika. Dne 20. září 1889 nastupuje na drnovickou dvoutřídní národní obecnou školu Tomáš Sochor a stává se mimo jiné i školním kronikářem. Osmadvacetiletý rodák z Hodiškova u dnešního Žďáru n. Sáz. (Mor.), který zde vedle postu nadučitele působil do roku 1908[103] v místním kostele sv. Vavřince i jako varhaník (což bylo s učitelským místem spojeno), prokládá na mnoha místech školní záležitosti i zmínkami o stavu včelstev v závislosti na počasí, průběhu té které zimy, počtech včelařů, množství získaného medu a sám jsa včelařem neodpouští si ani komentáře k přístupu některých kolegů včelařů.
Když na jaře (v březnu) roku 1894 přistoupil Tom Sochor k úpravě školní zahrady, která byla součástí v témže roce nově postavené školy, dal ji „velice pohnojiti“, dělníky zrýti, vysadil 200 pláňat hrušní a jabloní, něco jader a pecek do semeniště vysázet a „aby pak bylo vše, zakoupeny dvoje včely (2 včelstva)“[104]. Na základě včelařské kroniky[105] můžeme upřesnit, že včely, které Tom Sochor pořídil, patřily původně místnímu faráři P. Ignáci Oplatkovi. Ten byl do Drnovic instalován v roce 1893. S sebou si přivezl 25 úlů - moravských stojanů. Když v roce 1900 odešel/zemřel, jeho nástupce, P. Jan Ostrčil daruje zbylá včelstva zaopatřovacímu ústavu, kde se o ně stará sestra Anna až do přestěhování ústavu do Višňové, okr. Moravský Krumlov v roce 1945. P. Ostrčil byl jeden čas také předsedou vyškovského včelařského spolku, kam tehdy drnovičtí včelaři spadali.[106]
Včelín měl Sochor postaven vedle školy u Fabiánků v zahradě, v č. 85. Za úly sloužily moravské stojany. Včelařil až do roku 1920, kdy ukončil své působení na zdejší škole a odešel, již jako ředitel, do výslužby. Zemřel ve svém rodišti v roce 1945.
Do založení samostatného spolku v roce 1946, spadali drnovičtí včelaři společně s dalšími asi 20 obcemi do Vyškova. Vyškovský spolek byl založen 27. prosince 1897 v Besedním domě na popud Ludvíka Fialy (1862 - 1934). U něho se na okamžik zastavme, neboť se svým významem řadí mezi velikány českého a moravského včelařství.
Fiala, podobně jako Tom Sochor*, v sobě kloubí pedagoga a včelaře**. Tato kombinace nebyla ostatně v této době ničím výjimečným, podobně jako kombinace kněz - včelař. Fiala nastoupil svoji včelařskou kariéru velmi zostra. Včelařit začal až v roce 1895, tedy ve svých 33 letech. Ovšem již v roce 1897 působí jako externí učitel včelařství na Zimní hospodářské škole ve Vyškově a v roce 1899 se stává prvním diplomovaným učitelem včelařství na Moravě. Pohyboval se mezi včelaři po celé Evropě. Odtud také přináší myšlenku i nauku o plemenném chovu včel, pořizuje první překlad Kramerova spisu o plemenném chovu a dává podnět k zakládání pozorovacích, zkušebních a plemenných stanic. Jako první na Moravě vzniká plemenná a oplozovací stanice ve Ferdinandsku u Studnice (1899), dále např. v Babicích nad Svitavou (1924). Fiala byl mj. zvolen redaktorem Včely moravské (1898 - 1902), podílel se na organizaci výstav a sjezdů (Blatná 1900, Třebíč 1901, Vyškov 1902) a stál také u vzniku Zemského ústředního spolku včelařského pro markrabství Moravské v Brně (1898).
Samostatný včelařský spolek v Drnovicích začal svoji činnost s 1. lednem 1946, ale již od 30. října 1945, kdy byl při schůzi včelařů na Místním národním výboru zvolen přípravný výbor, se pracovalo na jeho osamostatnění. První valná schůze se uskutečnila dne 27. ledna v hostinci u Kumrů. Ještě téhož roku se k nově vznikajícímu spolku přihlásili z Vyškovské organizace vystoupivši včelaři z Opatovic, Nosálovic, Nouzek a Brňan. Nyní drnovická organizace 18 členů chovajících 182 včelstev. Věkový průměr dosahuje 60 let. Pouze 4 lidé jsou mladší 60 let.
5. 3. Olšany, Habrovany a Račice
Nejstarší zmínka o včelaření v Olšanech je uváděna kronikářem v roce 1900. Při sčítání obyvatelstva, domů a hospodářských zvířat bylo v obci 30 včelstev. Celkový počet domů byl 80. Při sčítání v roce 1910 je k 31. prosinci uvedeno již jen 6 úlů.
Jako na mnoha jiných místech je rozmach včelařství spojen s výraznou osobností. Zde jí byl patrně Alois Procházka. Známý propagátor pěstování ovocných stromů, okrasných keřů, zeleniny a včel nastoupil v roce 1914 na místo ředitele zdejší školy. Již v roce 1914 je kronikářem doložen počet 50. osázených úlů a celkový výnos medu v obci 500 kg. Včelařili především muži, takže v období I. světové války, kdy řada z nich musela narukovat, se dostalo včelařství do útlumu. Další rozvoj nastal až s koncem války. V roce 1922 uvádí kronikář až 35 kg medu na jedno včelstvo a také hojnost rojů, z nichž byly ceněny především květnové, jejichž cena se prý rovnala ceně fůry sena. Hojné roky vzbudily zájem o chov včel, takže téměř u každého stavení stál nějaký úl a začaly se dokonce objevovat první včelíny.
Olšanští včelaři byli organizováni ve včelařském spolku pro Račice a okolí, který vznikl 24. 9. 1918 schválením Zemského sdružení českých samostatných spolků včelařských v markrabství Moravském. Spolu s olšanskými sem spadali také včelaři z Pístovic, Lulče, Nemojan, Bukovinky, Ježkovic a Ruprechtova. Račický spolek čítal 48 členů, k 2. únoru 1919 je udáván již počet 69. Činnost spolku byla zaměřena na zajišťování potřeb pro členy, byl zakoupen strojek na lití mezistěn a byli zváni odborníci na přednášky o spravování včelstev během roku a kočování. Členstvo bylo vybízeno, aby z medu vyráběli perník s marcipánem a medovinu, abychom „z píle včelí byli požehnáni.“ Později byly pro spolek zakoupeny dva medomety. V roce 1940 se uvažovalo o sloučení račického spolku s vyškovským, což se neuskutečnilo. V roce 1943 opustili račický spolek včelaři z Bukovinky. Známe údaje o počtu včelstev z roku 1952, kdy bylo v Račicích chováno 110 včelstev, v Pístovicích 106, Ježkovicích 99 a Nemojanech 100. V roce 1957 měla Základní organizace (ZO) 56 členů hospodařících s 385 včelstvy. V roce 1972 odešla většina členů z Ježkovic do ZO Ruprechtov. Podobně jako další spolky pořádali i račičtí schůze, přednášky a zájezdy. V roce 1978 se u příležitosti 60. výročí založení spolku uskutečnila výstava včelařských potřeb a medového pečiva.[107]
Olšanští včelaři opouští račický spolek 23. března 1923, kdy byl založen samostatný Včelařský spolek pro Olšany a okolí. V době založení měl 20 členů. Dnes je jich 18 se včelami, dva členové spolku včely dokonce nemají vůbec.[108] V olšanském spolku jsou organizováni také včelaři z Habrovan. Olšanská ZO je zajímavá poměrně nízkým věkovým průměrem[109] a poměrem mužů a žen. V roce 1939 došlo ke scelování spolků. Podle vládního nařízení nesměl mít spolek méně než 200 členů. Měli se tedy připojit buď k Rousínovu, nebo Slavkovu. Olšanský spolek ale zůstává samostatný. Podnět k připojení olšanského spolku vzešel patrně i račické organizace. Zápis z řádné valné hromady olšanského spolku z 14. ledna 1939 mluví o zaujetí odmítavého stanoviska ke zprávě ve Včele moravské, že „račický spolek bude se snažit připojit Olšanský spolek k Račicím.“[110]
5. 3. 1. Spolkový život
Důležitým svědectvím o fungování včelařských spolků je pořádání výstav, výletů, exkurzí a kurzů medového pečiva. Výrazem dobrého fungování může být dle kronikáře ale třeba i vysázení jubilejního sadu v Olšanech roku 1939. Stromky třešně zakoupil spolek, práci provedli spoluobčané, později žáci školy pod vedením řídícího učitele Fialy, rovněž včelaře, stromky okopali a ze školní žumpy vyvezli k nim močůvku. Užitek je oboustranný - pro včelaře včelí pastva, pro obec ovoce.[111]
5. 3. 2. Kurzy medového pečiva
První doložený byl uspořádán v lednu 1936. Vedla jej paní učitelka Janišová z Rousínova, zřejmě vyhlášená specialistka, neboť byla zadaná na pořádání kurzů až do srpna. Akce se konala v uprázdněném bytě správce školy. Stoly a lavice zapůjčil hostinský Gregor, otop si měli opatřit účastnici sami. Členové organizace měli za povinnost přispět na akci 2 kg medu, nebo „za 20 korun mouky či másla“. Předběžně přihlášených účastníku bylo asi 30. Hotové pečivo se ukládalo v zadní světnici bytu správce. V neděli se pak za dohledu manželek členů spolku konala v 1.třídě školy prodejní výstava tohoto pečiva. Prostřednictvím plakátů na ni byli pozváni také občané Habrovan, Nemojan, Rousínova, Vážan a Vítovic. V sobotu 18. ledna v 19 hodin byl kurz zakončen „věnečkem“, tedy plesem. Pánové platili při vstupu 5 korun, dámy 3,-. Na hektografu[112] bylo vytištěno 250 - 300 pozvánek. Akce byla zisková. Čistý příjem z kurzu a výstavy byl 395,60 kč, z věnečku 325 kč. Z ústředí měli přislíbenu subvenci v hodnotě 200 korun, která však nebyla ještě k 17. lednu 1937 vyplacena. Zpráva o konání kurzu byla zaslána do redakce Včely moravské, bohužel bez fotografie, jejíž tisk by býval stál 50,- korun. Nezúčastnění členové byli vyzváni k příspěvku do pokladny spolku a v budoucnu měli např. hradit při cestě na výstavy plné jízdné.
Kurz medového pečiva s výstavou proběhl také u příležitosti 60. výročí založení spolku Račice. Nechyběla při něm hudba, občerstvení, a jak píše kronikář, ani „zpestření všemi manželkami račických a pístovických včelařů.“
Další kurz medového pečiva se uskutečnil 2. listopadu 1979. Vedla jej paní Hanousková, manželka významného učitele včelařství, podle které se jednalo o jeden z nejzdařilejších kurzů za celou její praxi. Účastnilo se ho 17 žen, z nichž 2 byly manželkami včelařů. Z podnětu žen následovala 4. listopadu výstava pečiva a včelařských pomůcek, kterou navštívilo na 300 lidí z Olšan a okolních obcí. Část výrobků byla po skončení výstavy předána včelaři Hálou a Hrdinkou u příležitosti mezinárodního roku dítěte místní školce. Předání spojili „s malou a pochopitelnou přednáškou o včeličkách“. Další část výrobků sloužila k propagaci spolku a byla vystavena v rousínovské samoobsluze. Zbytek si rozdělili účastnice kurzu.
U příležitosti 60. výročí založení olšanské organizace se konal v sále svazarmu kurz medového pečiva také 16. dubna 1983. Účastnilo se ho 19 žen převážně z řad včelařů za vedení paní Hanouskové. Dalšího dne následovala prodejní výstava pečiva a včelařských potřeb. Návštěvnost dosáhla 300 lidí. Vše, co bylo určeno k prodeji se prodalo.
5. 3. 3. Setkávání
Včelařské spolky plní také důležitou sociální úlohu. Propojuje jedince s komunitou, napříč věkovým a profesním spektrem, ale také komunity vzájemně, o čemž svědčí předchozí kapitola. Vedle vytváření sociálních vazeb plní také popularizačně vzdělávací funkci. Míst, kde se tato setkání uskutečňovala a uskutečňují, je celá řada. Nezastupitelné místo hrály hostince. Drnovický spolek včelařů pořádal schůze u Kumrů, olšanští nejprve u Čechů (14.1.1939), pak u Nováků (50. léta). Později se schůze přesouvají do Svazarmu (25. 2. 1969) či do prostor MNV. V současnosti se schůze olšanského spolku konají v tzv. kiosku u rybníka v horní části obce. Včelaři z Nemojan a Lulče se dřív scházeli v hospodě U Vašíčků. Dle slov Včelaře 9 „se to podniku vždycky vyplatilo i když jich pár chybělo.“ Dnes, kdy poklesl počet a zvýšil se věkový průměr už o ně nemají zájem. „Tam na tym vrchu, kde sme chodili, tam se pořádají v sobotu nebo v pátek, mají různý akce. A když se tam zende 14 nejakéch starších chlapů, nebo neco, každé tam posedí, tak pro ně to nemá efekt.“
Dalším místem setkání jsou včelíny. Než zemřel roku 1940 ve věku 75 let Julius Burian, scházela se většina drnovických včelařů každé letní nedělní odpoledne u něho, aby si vyměnili zkušenosti. „Mladí začínající včelaři při tom získali dobrou praxi.“ Roku 1978 se konal okresní kurz věnovaný chovu matek u Včelaře 6 v Nemojanech. Vedl jej Hanousek. V srpnu téhož roku beseda na včelnici př. Hály.
PRAKTICKÁ ČÁST
6. Projekt výzkumu
6. 1. Cíle výzkumu
Katastrofické úbytky včelstev v zimě 2007/08 odstartovaly diskusi o současném stavu českého včelařství. Začaly se objevovat články v tisku[113], na internetu[114], rozhlasové příspěvky[115] i televizní spoty,[116] v nichž jsou ke slovu zváni odborníci z řad profesionálních včelařů, vrcholných představitelů Českého svazu včelařů, ale i řadoví včelaři vystupující v rámci nejednoho z populárních pořadů[117]. Mluví se o dotacích, problematice varoózy, nedostatku dorostu, významu včel pro národní hospodářství, jejich postavení v ekosystému apod.
V kontextu výpovědí, které zaznívají z médií, informací získaných z odborné literatury (význam včely medonosné pro ekosystém, místo včelařství v ekonomice a kultuře), je cílem práce zjistit, jak situaci, ve které se současné české včelařství ocitá, vnímají samotní včelaři. Především ti, které nenazýváme odborníky v běžném slova smyslu. Pátrali jsme po tom, čím je utvářen rámec, v němž o perspektivách včelařů uvažujeme. Jinak řečeno, čím jsou tyto perspektivy formovány. Zkoumali jsme tři oblasti, o nichž se domníváme, že mohou o stavu současné včelařství vypovídat. V prvním z nich se věnujeme otázce, jaké mohou být motivace včelařit, jaké místo mezi nimi zaujímá tradice, s jakými potížemi se včelaři potýkají a jakou důležitost jednotlivým problematikám přisuzují. V druhém oddíle věnovaném ekonomickým a neekonomickým stránkám včelaření si klademe otázku, co daným včelařům jejich činnost dává, ať již vyjádřeno pomocí hmotných či nehmotných statků, a čeho se naopak musejí vzdávat, je-li cos takového. Ptáme se také jakou úlohu sehrává dotační politika, jaké je povědomí včelařů a jejich postoj k podpoře lokální produkce a jak nahlíží současné trendy bioprodukce v oblasti včelařství. Ve třetím okruhu pak zjišťujeme, jaké je povědomí včelařů o environmentálních souvislostech jejich zájmu, zda může včelařství toto povědomí prohlubovat, případně jakým směrem.
Čeští včelaři jsou stále ve většině případů neprofesionálové a tuto činnost, která specificky kloubí prvky sociální, biologické a kulturní, vykonávají často vedle svého zaměstnání, které v mnoha případech nemá k přírodě právě blízko. O to zajímavější je jejich pohled na témata, která nejsou jejich doménou a ke kterým přistupují spíše z pozice pozorovatele - např. pohled na snahy podporující místní produkci systémem lokální certifikace produktů, k nimž med či další včelí produkty bezesporu náleží, produkce biopotravin či změny v druhovém složení vyvolané činností v rámci zvelebování včelí pastvy.
Pokusili jsme se nejen o reflexi současného stavu, ale zajímalo nás také postavení včelařství v průběhu času. Předmětem našeho zájmu se staly i dostupné historické prameny, které nám pomohly zachytit vývoj tohoto oboru lidské činnosti v rámci regionu.
Sdružení obcí Drahanská vrchovina představuje výzkumně zajímavý vzorek i co se týče percepce krajiny. Řada obcí se nachází na hranici různých biotopů. Jsou zde zastoupeny především agrocenózy a lesy. Východní okraj zkoumaného regionu zahrnuje obce s různými nadmořskými výškami, a tudíž i rozdílným klimatem. V této souvislosti si budeme všímat, zda se ve výpovědích včelařů objeví vnímání geografických a klimatických charakteristik zkoumaného území.
Poznávacím cílem je tedy pohled na současné postavení včelařů „zevnitř“, a to v kontextu problémů spojených s nedostatkem dorostu, následovníků, nemocností včelstev, vlivy okolí. Klademe si také otázku zda včelařství utváří, případně formuje citlivost k environmentální problematice.
Symbolickým cílem je upozornit na problémy, jak je definují samotní řadoví členové včelařské obce a dále na existenci včelařů, jakožto skupiny, která se výrazně podílí na vytváření ekologické rovnováhy, sociálně kulturních struktur, ale i rozvoji lokální ekonomiky.
Použitelnost může směřovat k vyšším organizačním stupňům včelařského svazu, poskytnout jim zpětnou vazbu především v případných snahách o podporu oboru, ale může být zajímavá i pro orientaci a případnou podporu např. ze strany obcí. Práce by měla být informací o tom, kde včelaře samotné „tlačí bota“. Domnívám se, že by za jistých okolností mohla sloužit i zemědělcům, neboť včelařství a zemědělství jsou ve velmi těsném vztahu. Zároveň se nemohu vyhnout dojmu, že současné zemědělství se potýká se závažnějšími problémy, tudíž se jakékoli zmínky o včelařství stávají pouze marginální záležitostí.
6. 2. Strategie výzkumu
Z důvodů postižení zkoumaných jevů v kontextu a co možná nejkomplexnějšího zachycení jejich vzájemných vztahů, jsme zvolili strategii kvalitativního výzkumu. Výzkum zahrnoval studium a analýzu různých typů dokumentů, získání a zprostředkování názorů účastníků výzkumu.[118] Pracovali jsme s poměrně značným množstvím dat, ovšem od relativně malého okruhu respondentů.
6. 3. Použité techniky a metody
Hlavním postupem byl teoreticky zaměřený výběr, jehož rozsah nebyl předem znám. Shromažďování dat bylo ukončeno zjištěním, že další poznatky již nevedou k obohacení, nerozšiřují dosavadní charakteristiky. Vhodnou metodou výběru jednotlivých respondentů se zdála tzv. „sněhové koule“, ovšem v rámci daného mikroregionu Drahanská vrchovina. Včelaři byli vybírání na základě své příslušnosti k danému území. Řada zajímavých osobností potažmo výpovědí se tak dostala mimo rámec této práce.
Rozhodujícím faktorem úspěšnosti při získávání výpovědí bylo osobní setkání. To platí především pro druhou skupinu respondentů (30 - 60 let). Telefonická domluva fungovala na dobré úrovni s funkcionáři místních organizací. Pokud byl ovšem splněn předpoklad, že se dovoláte. Kontakty, které jsem získal, byly často staré a nejednou se místo včelaře ozval anonymní hlas informující o neexistenci čísla. Paradoxně se jako problematické ukázalo navázání, resp. získání informací, především kontaktů na další včelaře od reprezentace vyšších organizačních struktur Českého svazu včelařů. O to vřelejšího přijetí se mi dostalo od jednatelů a činovníků základních organizací té které obce. Slabou stránkou základních organizací je jejich prezentace prostřednictvím sítě internetu. Je na velmi slabé, až mizerné úrovni a není možné z ní v podstatě nic zjistit.
Technika sběru dat probíhala především formou dotazování. Základem byly polostrukturované rozhovory s otevřenými, předem připravenými otázkami doplněné neformálními rozhovory. Rozhovory byly zaznamenávány na digitální záznamník a přepisovány. Ani v jednom ze setkání jsem se nesetkal s odmítnutím tohoto způsobu záznamu. Pro citace jsem se rozhodl neprovádět jazykové úpravy, především pro zachycení jazykové jedinečnosti zdejšího dialektu. Stylisticky jsem si dovolil upravit tak, aby věty dávaly logiku.
Nesmíme zapomenout ani na sběr dat prostřednictvím analýzy písemných dokumentů. Jednalo se především o Kroniky jednotlivých spolků, školní kroniky, obecní kroniky, příspěvky z včelařských schůzí a v neposlední řadě také dobovou literaturu, časopisy a statistické údaje.
Ke slovu přišlo také zúčastněné pozorování, především v rámci včelařských schůzí, které jsem využil pro získání základních informací a kontaktů s danou základní organizací.
6. 4. Charakteristika zkoumané oblasti
Mikroregion Drahanská vrchovina je dobrovolným sdružením původně 11 obcí, ležících na okraji Drahanské vrchoviny západně od Vyškova. Od roku 2003, kdy se přidávají Nové Sady, se jejich počet ustálil na 12. Mikroregion Drahanská vrchovina byl založen 3. 4. 2000 ustavující schůzí zástupců obcí. Je právnickou osobou a byl založen na dobu neurčitou. Sídlem svazku obcí byl ustanoven Obecní úřad Luleč. Patří sem Drnovice, Habrovany, Ježkovice, Krásensko, Luleč, Nemojany, Nové Sady, Olšany, Podomí, Račice - Pístovice, Ruprechtov a Studnice. V geologickém podloží převládají prvohorní usazené horniny. Střední výška je 462 m. n. m. Klimatická oblast je mírně teplá, mírně vlhká, vrchovinná. Průměrné množství srážek je 616 - 711 mm, průměrná teplota 12,5 stupně Celsia.
6. 5. Výzkumný vzorek
Při výběru zkoumaného vzorku jsem se snažil o co největší pestrost v zastoupení jednotlivých skupiny dle: věku, množství chovaných včelstev, stupně profesionality, muži i ženy, kterých je mezi včelaři opravdu jako šafránu. Chtěl jsem, aby mezi nimi byli jak funkcionáři včelařských organizacím, tak i řadoví členové, případně nečlenové. Jako vhodné se jevilo získat rozhovor s jednotlivými členy téže včelařské rodiny, což se také podařilo. Měl jsem za to, že by také nebylo od věci získat výpověď i od některého z bývalých včelařů, který dnes již včelstva nechová. Tuto myšlenku jsem s ohledem na náročnost při získávání výzkumného materiálu s aktivními včelaři posléze opustil. Při získávání respondentů jsem byl zpočátku limitován především nedostatkem kontaktů. S dalšími a dalšími návštěvami se mi dařilo síť respondentů rozšiřovat.
Z hlediska věku lze dotazované rozdělit do tří skupin. Určující je věk včelaře, nikoli délka, po kterou se včelaření samostatně věnuje. První tvoří mladí včelaři. Jedná se ve všech případech o lidi mezi 20 a 30 lety, všichni pracující. Byli mezi nimi dva muži a jedna žena.
Druhou skupinou jsou včelaři středního věku. Řadím sem lidi od 30 - 60 let. Podařilo se mi uskutečnit rozhovor se čtyřmi z nich. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o pracující lidi, stal se hlavním problémem nedostatek jejich volného času, v některých případech s ním související ochota se výzkumu účastnit.
Třetí skupinou jsou včelaři penzisti. Vesměs se jednalo o muže, ročníky narození 1930 - 1942.
Z hlediska zpracování historického vývoje včelařských organizací v rámci mikroregionu byly k podrobnějšímu rozboru vybrány Habrovany - Olšany a Drnovice. Především proto, že materiály vůbec existují a jsou navíc dostupné. A také pro jejich rozsah. Letmo zmiňujeme také historii spolku Račice - Pístovice. Zde jsem se setkal s nejmenší ochotou. Bohužel řadu spolků (Ruprechtov, ale také Ježkovice, Podomí a Krásensko, které pod tuto Základní organizaci spadají) postihlo to, že se materiály ztratily v propadlišti dějin, např. s úmrtím člověka, který vedl kroniku spolku. V Ruprechtově se kronika ztratila. Co je k dispozici, je mizivé. Nutno poznamenat, že ve dvou případech vedl můj zájem dokonce k tomu, že se po kronice místního spolku začalo pátrat a dostala se opět na světlo, v dalším případě k jejímu novému vyvázání.
Celkem jsem tedy provedl rozhovory s 12 lidmi. Nejednou byl rozhovoru přítomen také partner, což se ukázalo jako velmi cenné.
6. 6. Charakteristika výzkumného vzorku
Včelařka 1: Olšany. Včelaří 20 let, „Nevím nic (smích). Když poslouchám fakt ty staré včelaře, kor ty důchodce, co už jsou doma a mají čas na to že si sednou a pozorují ty včeličky, jak lítají..Když jsem slyšela, jak je pozorují dalekohledem, když lítají...“ V současné době 6 včelstev (resp. 5 + oddělek). Zaměstnaná v Brně. Jednatelka ZO, Včelstva v rohu zahrady za domem, obrácená na JV, ohraničená jakousi ohradou s desek proti větrům..
Včelařka 2: Ježkovice. Začínali s manželem (roč. 1932) včelařit, když mu bylo ca 29 let. V době největšího rozmachu pečovali až o 60 včelstev. Včely již předány mladší generaci. Dnes v důchodu.
Včelařka 3: ca 30 let. Olšany. Vystudovaná šlechtitelka, semenářka. U včel je odmala. Loňského léta, po smrti dědečka, přebral oficiálně včely strýc, který za nimi dojíždí z Brna. O 9 včelstev, umístěných v zahradě v ca 70 let starém včelíně, se spolu se strýcem starají také matka a babička. Jako včelařka se nevnímá, neboť dle vlastních slov „ona přímo do včel nejde.“
Včelař 1: 67 let, Drnovice. Včelařit se učil od otce, který začal v roce 1953. Sám pak od roku 1966, kdy si včely společně s některými úly, které si sám vyráběl, rok po svatbě převezl na nové místo. Míval 6 (+/-1) včelstev. „Chtěl jsem to zvýšit, zaměstnání mi to nedovolilo.“ Úly stály nejprve samostatně v zahradě, „pak dovezl zeťák bódu“ (nákladový prostor Tatry V3S), čili něco na způsob včelína, do které je přemístili. „Bóda“ je umístěna na zahradě či políčku za domem. V místní ZO zastává funkci pokladníka. Včelaří i jeho bratr, který je předsedou spolku v Drnovicích. Živil se jako řidič autobusu. Nyní důchodce.
Včelař 2: 53 let, Ježkovice. Včelaří 30 let. Včely přebral po tchánovi. Spolu se synem chovají cca 112 (195+17) včelstev, která jsou umístěna jednak v kočovných vozech na kraji lesa, a dále na dvoře v nástavkových úlech typu langstroth a jednom nově vyrobeném klátu. Povoláním stolař. Dílna součástí domu.
Včelař 3: (asi) 29 let. Ježkovice. Se 17. včelstvy umístěnými rovněž v kočovném voze na kraji lesa hospodaří sám. S dalšími ca 73 společně s otcem. Živí se jako stolař.
Včelař 4: 86 let. Luleč. Původním povoláním lesník, nyní v důchodu. Míval 9 včelstev, nyní chová 4 včelstva za domem. Včelaří 59 let, z toho v Lulči od r. 1962.
Včelař 5: 76 let, Olšany. Včelaří od roku 1958, tj. 51 let. 6 včelstev chová v tzv. budečácích. Začínal s jedněmi, poté rozšířil chov na 4, pak na 6, a poté opět na 4. Posledních 10 let chová opět 6 včelstev. Úly má v zahradě v mírném svahu. Bývalý jednatel ZO. Vyučený stolař, pracoval v Rousínově ve významné nábytkářské fabrice (kvalitář, vedoucí provozu, dispečer, řízení jakosti). V současnosti již 16. rokem v důchodu.
Včelař 6: ca 75 let. Nemojany. Včely chová samostatně od roku 1953. V současnosti se stará o 35 včelstev, ale míval víc. Nyní zřejmě bude stav snižovat na 30, neboť cítí, že je toho moc. „Kdybych neměl zájem o ten med, tak bych to už dávno udělal, ale lidi pořád chodí.“ Pracoval jako topenář. Nyní v důchodu.
Včelař 7 : Habrovany. Zaměstnán ve skladu. Se včelami vyrůstal od dětství. Od roku 1998 včelaří naplno, otec - také včelař, zemřel r. 2000. Pečuje o 12 včelstev chovaných ve včelíně.
Včelař 8: 22 let. Habrovany, v současnosti pracuje ve skladu. Vlastní včelstva nemá. Pomáhá se včelami otci své přítelkyně (Včelař 7), u níž bydlí.
Včelař 9: 79 let. Nemojany. Chovatelem od roku 1958. Míval 11 - 12 včelstev, v důsledku zdravotních problémů snížil stav na současných 6. V důchodu, chystá se stěhovat z obce k synovi.
6. 7. Výzkumná otázka
Pro výzkum byla formulována tato základní otázka:
JAK VNÍMAJÍ VČELAŘSTVÍ A JEHO PERSPEKTIVY VČELAŘI MIKROREGIONU DRAHANSKÁ VRCHOVINA?
Ta je posléze rozvedena do řady podotázek, které se vztahují ke třem základním okruhům výzkumného zájmu.
1. Tradice a její kontinuita
a) Jak jste se ke včelaření dostal? (Kdo vás ke včelaření přivedl?)
b) Kolik let se včelaření věnujete?
c) Včelaříte sám?
d) S kolika včelstvy hospodaříte? Kde máte včelstva umístěna?
e) Máte (v rodině) následovníky? Jaké?
f) Proč si myslíte, že ano/ne?
g) Jak vidíte své včelaření do budoucna?
h) S jakými problémy se při včelaření potýkáte?
i) Jste organizován ve svazu? Proč ano/ne?
2. Ekonomický a neekonomický rozměr včelaření
a) Jak nakládáte se včelími produkty? (Co z nich a jakou formou prodáváte?)
b) Kdo jsou vašimi zákazníky?
c) Jak se o vás dověděli?
d) Máte stálý okruh odběratelů?
e) Stačíte poptávku uspokojit?
f) Chtěl/a byste se včelařením živit? Za jakých podmínek?
g) Pobíráte dotace? Jaké?
h) Spolupracujete s jinými subjekty? Jakými?
i) Co dalšího vám včelaření dává? (Bere?)
j) Jak nahlížíte na současné trendy jako je bio včelařství, systém lokálního značení produktů
k) Do jaké míry je pro vás ekonomická stránka důležitá?
3. Environmentální rozměr včelaření
a) Domníváte se, že vaše činnost ovlivňuje okolní přírodu? Jak? V čem?
b) Jakými konkrétními aktivitami jste ovlivnil, ovlivňujete okolní přírodu, prostředí?
c) Dokázal byste uvést příklady kladného ovlivnění?
d) Jste si vědom případných negativních vlivů včelařství na přírodu?
e) Naučila vás práce se včelami poznání přírody?
f) Myslíte si, že včelař má k přírodě blíže než ten, kdo nevčelaří? V čem?
7. Výsledky výzkumu
7. 1. Tradice a její kontinuita
Jedním z nejčastějších povzdechů současných včelařů, a je možno se domnívat, že nejen jich, je nedostatek následovníků především z řad mladšího dorostu. Blíže se budeme věnovat této otázce níže. Nabízí se tedy otázka, kde se vzali současní včelaři, jak se ke včelaření dostali a jak se k němu může člověk dostat dnes? Co je oním spouštěcím mechanismem, který vede k pořízení úlů a včelstev, případně snížení stavu až zrušení chovu?
První skupinou jsou lidé, kteří převzali včelařskou štafetu po rodičích, případně po prarodičích. Se včelami byli v kontaktu od nejútlejšího dětství. Včelař 7 vzpomíná: „Já sem s tym vyrostl vlastně. Tady byly včely odjakživa, co já pamatuju.“ Rodiče včelaři brali s sebou potomky na prohlídky, nechali je pomáhat při medobraní. Respondentka Včelařka 3:„Jako dítě jsem se chodila dívat, co v tom včelíně je.“ Prohlídky ovšem mnohdy nebyly bezproblémové. Včelař 1 „Kolikrát jsem mu tam odsuď utekl (otci). Protože von s těma včelama ještě neuměl zacházet, tak vždycky s tím zatřepal, včele se rozlítly a já jsem je měl všude. V nohavicích, jo, všude. Von vždycky pro mě utíkal aji až do kuchyně a musel jsem s ním jít zas zpátky.“ Okamžik, kdy začínají hospodařit samostatně, je často spojen se změnou bydliště a tím i změnou podmínek, kterou může být dostavba rodinného domu na okraji Brna, kam může převézt včely v případě syna Včelaře 4, stěhování od rodičů po svatbě (Včelař 1), přidělení místa výkonu zaměstnání jako tomu bylo u Včelaře 4, který pracoval jako lesník a dostal místo na bruntálsku. Samostatně včelařit se začíná také ve chvíli, kdy dosavadní hospodáři již nemohou. Rozhodující přitom není věk, nýbrž zdravotní stav. „Strýc začal, když viděl, že otec je špatnej.“ Dědeček jedné z respondentek dokonce včelařil až do smrti i přes zdravotní potíže působené cukrovkou a navzdory faktu, že měl jen jednu nohu. Zásadním mezníkem pro případné pokračování či zanechání včelaření je pak smrt včelaře, po níž se včel ujme buď někdo z rodiny, nebo je chov zrušen, zpravidla za pomoci místní včelařské organizace. Včelař 7 , který přebral včelaření po otci a ten po svém tchánovi, popisuje předávání: „Když už děda nemohl, von onemocněl a to všecko, včele byly, pak prostě ta starost přešla na otca a pokračoval v tym chovu. A něco podobnyho následovalo u mě. Já jsem taky šel, vytáčel, jo, šel jsem mu pomuct, chystal jsem rámky třeba a takovy ty věci... Když otec onemocněl a taky nemohl, tak jsem se o to začal starat. No, a když zemřel, tak už prostě jsem v tym jel.“
Za zmínku jistě stojí také případ, kdy předávání probíhalo opačným směrem, než je obvyklé, totiž ze syna na otce (Včelař 2).
Další skupinu představují respondenti, kteří se se včelami setkali v dětství, konkrétně prostřednictvím dědečka (Včelař 8) či strýce (Včelař 6) - včelaře z Ježkovic, u něhož jeden z dotazovaných trávíval prázdniny. Pak u nich nastává období bez včel, dané povětšinou podmínkami v rodině, např. přístupem pozůstalých ke včelímu dědictví. Když dědeček Včelaře 7 zemřel, jeho otec pravil: „Píchavý potvory, to já doma nechcu.“ Včely tedy přebral strýc Včelaře 8. On sám se však o ně dále již nijak výrazně nezajímal, „když člověk se s tím nestýká, nemá to doma. Až teď,“ kdy se přestěhoval do domu ke své přítelkyni, kde žije spolu s ní i její rodinou a otcem, kterým je včelař Včelař 7. Včelař 8 zdůvodňuje svoji dnešní situaci opětovného zájmu o obor: „Sám jsem se spíš o to chtěl zajímat. Jsem přečetl vlastně aji knížku o včelařství, vývin včel, vývin matky. Nějak sám.“
Limitujícím faktorem mohou být také vnější podmínky, jak vyplývá z výpovědi Včelaře 6: „My jsme bydleli, kde byl malé dvorek a nebylo tam místo. Zahrada žádná. Potom v tom třiapadesátým roku jsme tady koupili tady tohle, polovičku. No, a tady už jsem mohl koupit úly a začít včelařit.“
Nepřehlédnutelným zdrojem inspirace, která se může posléze přerodit v rozhodnutí věnovat se včelám, jsou osobnosti včelařů samotných. V nejednom případě stálo na začátku právě jejich „ponouknutí“ to se včelami zkusit. Spolupracovníky Včelaře 5, který pracoval v Rousínově v nábytkářské firmě, byli včelaři z Velešovic, jeden z Olšan[119]. Ti mu stále říkali: „Včelař, včelař“. „Neměl jsem do toho chuť. Až potom najednou jsem koupil tady z Habrovan jeden úl, a tak jsem začal.“ Důležité, pro začínající včelaře zřejmě bylo i to, že „ten Olšaňák, ten vždycky sem tam došel a poradil mně co a jak. Bral jsem včelaře, tam jsem si taky neco přečetl. No, a tak jsem začal včelařit.“ Podobně lze zaregistrovat zájem ze strany zkušenějšího a především staršího včelaře v rozhovoru s Včelařkou 1, když popisuje své začátky: „Já jsem se ke včelaření dostala přes kurz pečení medového cukroví,“ když místní včelařská organizace pořádala u příležitosti ca 80. výročí založení spolku kurz pečení medového pečiva, po němž následovala prodejní výstava. Tehdejší předseda p. Hála, mimochodem zřejmě velmi významná osobnost olšanského včelařství, na ní předváděl prosklené úlky. „Já jsem se ho tak ptala na různé věci a chytl mě drápkem. (smích)“. Prodal jí 2 včelstva a učil ji včelařit. „Občas jsem za ním zašla se ho na něco zeptat a občas se stavil se podívat, co dělám, nebo aby mně to ukázal...Byl dobrý.“ Také Včelař 1 popisuje jak manžela jeho vnučky „naváděl nějakej včelař, aby si zařídil včele“.
Další způsob začátku včelaření je pohyb v okruhu včelařů a příhodná situace. Tak se jeví případ zakladatele jednoho z největších včelařských rodů, s nímž se lze v rámci mikroregionu Drahanská vrchovina setkat a jeho ženy, Včelařky 2, která vzpomíná: „No, dostali sme se k temu, jak slepé k hóslím. Manžel jezdil s traktorem. Když mi sme se vzali začínalo JZD. Manžel měl napřeď koně. Když po vojně přišel, neměl tatínka vod dvó roků,tak musel kópit koně z vojny a začal jezdit konima. Potom přišly traktory, začal jezdit traktorem. A tady byla včelnica státní a voni ty včele začali převážet...Už tehdy jsem jim aji já pomáhala v noci, tak jsme to převáželi na akát*...“ V manželu Včelařky 2 se kloubí vztah ke včelám, které vídal doma, neboť „měl i tatínek kdysi“, i v obci. „Tady na každý chalupě bývaly včele.“ Převážel je i kamarádovi, který kočoval „a tím pádem, jak von hleděl do toho... Zčistajasna přišel a povidá mně, že máme na humně dvoje, troje včele, nebo kolik. To mu ten kamarád kópil. Tak sme to začali vopatrovat. Pak sme si kópili, byl vopuštěné vůz tady v Bukové...Prostě manželovi se to zalíbilo. Ale to von bral tak strašně poctivě, a tak všecky knížky přečtl, a tak se do toho dal... v životě bych to neřekla, poněvadž von od mala se jako musel starat tady vo zemědělství, protože tady nikdo nebyl, jako mužskej element. A traktory. Věčně byl špinavé, samá nafta. No, a vždycky za poledně, my sme neměli jindy čas, protože se všecko dělalo, JZD, tady se bóral barák, takže jsme měli čas akorát v poledne. Tak ty nás popichaly, a pak teda sme jezdili s votekléma...(nelze rekonstruovat. Snad „vuzama“). “
Zdá se, že rodinná tradice či rodinná kultura zaujímá při utváření vztahu a případném následovnictví významné místo. A to hned z několika důvodů. Vytváří první kontakt s oborem. Pedagogická a psychologická literatura popisuje důležitost raného stádia vývoje dítěte, především pro utváření hodnotového žebříčku a utváření jeho postojů. Jako rozhodující je přitom udávána hranice sedmého roku života.
Druhým důvodem je existence zázemí. Jednak odborného, neboť je v blízkosti přítomen někdo, na koho se mohu obrátit a kdo se zároveň zpravidla zajímá o to, jak se začínajícímu daří, ale i technického a ekonomického. Právě vstupní náklady při pořizování včelstev vidí někteří z dotazovaných jako určující. Když chceš začít včelařit. Tak ty vstupy sou obrovský. Jenže my sme stolaři, tak si to dokážem udělat sami. To je obrovská výhoda. Jinak bych tady měl patery včele na humně a hotovo. Kdybych to měl kupovat, tak to nedělám. Úly a to...Dva a půl tisíca ti dneska na jednu sestavu nestačí, medomet...Máš medomet?“ Mladý Včelař 3 v nich dokonce vidí důvod, proč vrstevníci „do toho nendó.“ A vypočítává: „Kurva, pět, deset včelstev, to je 25 000 za úle, jenom za úle. Musí se začínat pomalinku. Neco z teho medu...A zas, když už jede z voštím pro mezistěny, tak už nemusí platit ty mezistěny. Ale když začíná...“ A otec doplňuje: „130 korun za kilo mezistěny dáš a co. Máš 12 mezistěn...“ Vedle vstupů zmiňuje Včelař 3. jako důvod, proč je mezi vrstevníky málo včelařů také to, že „neměli generace před nima, kteří by to dělali.“ On sám začal když přebral včely po dědečkovi. „Děda říkal, že mi to za sto padesát korun prodá. Do dneška se mu je nedal. Pět úlů v bodě. Tak, že jo, že to zkusím a od té doby vtym jedu. A pak vlastně děda omaródil, zas von (otec) řekl, že si veme tech pět co mně dal a dal mi vůz.“ Pro začínajícího je tak nepochybně snazší, má-li k dispozici vybavení, byť starší, než žádné.
Existence materiálního či technické zázemí, byť z dnešního pohledu ne příliš moderní (úly moravské univerzály), vychýlila pomyslný jazýček na vahách při rozhodování Včelaře 7, který po úhynu dvou včelstev zděděných po otci stál před volbou, zda v chovu pokračovat, či jej zanechat. „Bylo dilema. Co s tym. No, tak, bylo jasny, no. Byly úle, bylo všecko, tak sem si říkal: Proč bych ty jedny, jo, nebo dvoje.“ K tomu se ovšem musely přidat vhodné okolnosti. V jeho případě veterinář (Dr. Kutra), sám včelař, se kterým se stýkal, neboť v tu dobu pracoval jako zootechnik. Ten Včelaři 7 zprostředkoval včely od další významné postavy regionu p. Hanouska, učitele včelařství a posléze mu dal i jedna svá včelstva. „Možná, kdybych neměl zas tady ten kontakt na to znovuobnovení, že vlastně sem zase byl ve styku s nejakým tym včelařem, tak by třeba to dopadlo...nevím. Ale prostě, že ten říká: ´včelstva budó, ser na to, já ti seženu´ že člověk byl furt tak nějak mezi tema včelařama, tak to šlo dál.“(Včelař 7). Včelař 1: „Pokud budu moct, budu to dělat.“ tvrdí, že by v případě ztráty začal včelařit pouze tehdy, „pokud bych nemusel spálit bódu.“
Jsou ovšem i včelaři, kteří byli nuceni zlikvidovat celý chov, včetně veškerého vybavení. To je případ včelařské rodiny z Ježkovic (Včelař 2), kterou v roce 1984 o včelstva připravil mor včelího plodu, ačkoli svědomitě dbali na prevenci. Byli jediní z dědiny, přesto začali znovu. Zde narážíme na jeden paradox. Čím větší je včelař, tím většímu riziku se v případě moru vystavuje. Platí, že čím nižší náklady, tím nižší ztráty a naopak. V případě moru se likvidují celá včelstva. Podobný paradox nastává také v případě otrav způsobených chemickými látkami, např. postřik kvetoucí řepky, která v době květu bývá zpravidla hlavní včelí pastvou. Čím větší a silnější včelstva, tím více doneseného jedu a tím větší postižení včelstev.
Odborná průprava může vést omezení případných ztrát a ke snížení míry frustrace z nich vyplývající. Včelař 4 popisuje chybu začínajícího včelaře, který na základě literatury přivedl svá včelstva téměř k zániku, když se dočetl o způsobu získávání medu podřezáváním pláství, který také posléze uplatnil ve svých včelstvech a pozapomněl, že tato metoda se užívala v době, kdy neexistovalo rozběrné dílo, což je někdy během 19. století. Včelař 7: „Já to vidím tady na jednym, které začal včelařit jako tak sám vod sebe a prostě nejaký ty zkušenosti a takové ten vztah k tomu je trošku, když to člověk poslóchá nebo to, tak je tam trošku jiné, jak když vidí za ty roky člověk pořád, jak to tam prostě funguje v těch včelstvech, a že se to buduje, že je to takový nebo makový....prostě když to dělám tak, tak je to takový, a už ty zkušenosti...třeba si říkám dávali jsme tam to a ono, jo, člověk na to trochu pozapomene, a pak říká: jo, á už vím, proč von to tam dával, když si na to vzpomene, já su blbé, dyť jsme to tam dávali....Třeba proti rojení. Teď strašně móda, že se dají prázdný rámky, aby se udělala trubčina, budó trubci, že se nebudó tak včelstva rojit. A tak si člověk řekne, ty vole, vždyť se to tam dávalo kdysi dávno, a možná, že se o tym nemluvilo, že se to tam dává. Dalo se to tam, protože to tam dávali děda, dával to tam otec, no tak to se to tam musí dat, prázdné rámek..Dneska to vyřezávají třeba kvůli varoáze a takhlenc, ale voni to tam dávali, že vlastně potlačili tu rojivost“. Je však důležité neopomenout i úskalí, která může přejímání zkušeností skrývat, jak upozorňuje Včelař 2: „Vod staréch včelařů s teho moc nedzvíš. To už je tak zajetý, ten svůj systém. Ale voni už to mají zajetý a někdy to nedělají správně na to dnešní včelaření.“
„Až to budeš dělat třiapadesát let, tak to budeš znat.“ Včelař 2
7. 1. 1. Manželky, manželé, děti a rodina
Na tomto místě zařazuji kapitolku věnovanou rodinným příslušníkům. Jedná se skupinu osob, které mají před včelami velký respekt, přesto se však na chovu včel nepřímo podílí. Jejich podpora sahá od přípravy nádobí na medobraní či uskladnění medu, zastoupení v případě nepřítomnosti včelaře a nutnosti zasáhnout např. při rojení přes kontakt se zákazníky, kteří si přišli pro med až po přípravu rámků, výrobu či spravování úlů.
Včelař 1: včelaří s paní. „Ta se mnó včelařila pořád. Všecko dělá, akorát že nebude u včel. Vytáčí med a všechno, mezistěny a všechno. Pomáhá...“ Manželka to upřesňuje: „Teď už ani moc ne. Ze začátku jsem musela i za něho. Roje chytat... Pak mě ale bodla včela do hlavy a bylo utrum.“
Včelař 5: „Jednó sem měl roj. Manželka říká: ´Máš prázdný úle, dej tam ten roj´. Tak sem tam dal roj - byly patery. Pak byl zas roj. Povidá: ´Ešče tam máš jeden prázdné, no tak, zas už, já nevím 10 let, hospodařím se šesteréma“ Paní taky říká, že kdepak ke včelám, daleko pryč. On na to: „Kdepak daleko, pryč!...Mamka jo, tá akorát, když se vytáčí, tak cedí med a ráda bere peníze (špičkují se).“
Včelařka 1 včelaří sama, manžel chodí pomáhat odebírat, když je to těžké. „On točí klikou, já odvíčkovávám“ Podílí se také na obnově úlů - některé vyráběl. Vyrábí medovinu. Nevčelaří prý ze strachu. „Já se toho bojím taky, ale není to tak...Když už tam su, tak...Když nedělají neplechu, tak mi to nevadí. A když jsou moc zlé, tak to zavřu a du pryč.“
Včelař 7: „Manželka s dceró umývajó sklinky, stáčí se med...Pro jednyho by to bylo práce dost.“
Včelař 2: „Ty naše baby k temu, jako na to točení dou...Manželka jenom točí a uklízí. Jinak si děláme (se synem) všecko sami vlastně. Děda nám nadrátkuje, vytaví vosk, což je obrovská pomoc. Když von to nebude dělat, to se budem mět co otáčet, ti řeknu...“ Občas pomáhá i synova „holka“ (přítelkyně).
V případě Včelaře 6, se jeho žena stala také určujícím faktorem při výběru včelího plemene, které se bude chovat, neboť je alergická na včelí bodnutí a je tedy v rámci předcházení komplikací nutné preferovat mírnější plemena.
Zápis v kronice olšanského spolku z roku 1985 informuje, že manželky zesnulých členů J. Kratochvíla a Fr. Kopečka obhospodařují včelstva.
7. 1. 2. Současná situace a budoucnost včelaře jako jedince
V situaci, kdy začíná ubývat sil a přibývat zdravotních potíží, v níž se ocitl nejeden z předchůdců dnešních chovatelů včel, se dnes nachází řada z našich respondentů. Jak vnímají budoucnost svých mnohdy doslova z ničeho vybudovaných chovů? Má kdo převzít jejich dílo? Jak vnímají včelaři svoji činnost s ohledem na nastupující generaci?
Nejmladší skupiny respondentů se týká tato problematika pouze okrajově, neboť stojí na straně přebírajících. Včelař 8 je ve fázi, kdy se zacvičuje. Pomáhá, když je třeba, dělá rámky, vytáčí med. Včelařská budoucnost Včelařky 3, která se snaží udržet spolu s babičkou, matkou a strýcem, který de facto včely po zemřelém dědečkovi přebral, ovšem žije v Brně a do Olšan dojíždí, jasná není. V jejích výpovědích zaznívá slovo „tradice“ velmi často. Členové rodiny při péči o včely vzájemně spolupracují, využívajíce při tom znalostí od dědečka, neboť „cítili potřebu, aby tradice pokračovala...Vždy se to dědilo. Vždycky prostě někdo umřel, a teď co s tím? Tak někdo si to vzal....Je to škoda, protože ten včelín už máme strašně moc let a přece jenom, když to máte doma...“ V jejich zahradě stojí včelín od dob, kdy se prarodiče Včelařky 3 nastěhovali. A stál tam již v době, kdy dům koupili. I se včelami. Dědeček chodil dokonce opatrovat včely i do rodného domu, kde také měli, přestože už choval vlastní. Okamžik, kdy se aktivně začala na chovu angažovat, nastal, když „cítila potřebu, že dědeček potřebuje pomáhat“. Svoji včelařskou budoucnost vidí problematicky. „Špatně to vidím: Buďto se odhodlám a zkusím to, ale ještě pořád...Já zas, protože su zemědělec* vidím, že z toho mýho hlediska sou včele potřeba. Vidím, že je potřeba ty včele mít.“ Zajímavá je ovšem poznámka jiného respondenta z Olšan, který na adresu těchto chovatelů poznamenává, že „to půjde od deseti k pěti...to je zlý“ (Včelař 5), právě kvůli dojíždění syna bývalého chovatele. On sám následovníky nemá. „Zkoušel jsem zeť (52 let), jestli by nechtěl. No, nevím. Možná že by si dal říct, na zahradu, kdybych mu tam dal.“ Jako důvod, proč včely někdo z jeho rodinných příslušníků nechce převzít udává alergii synovy manželky. K synovu případnému následovnictví říká: „Syn, kdepak, ten ani slyšet. Ten si vezme 2, 3 kila medu a mají to na celé rok. A to ještě říká, že jim zbylo.“ A zeť? „Ten zeť, no nevím, no, už sem mu kolikrát, a tak..nerozhodné, no. Už sem si říkal, kdyby chtěl, že naložíme dva úle a dáme to tam.“ Potomci jsou, zdá se, nevyzpytatelnou skupinou. Respondent Včelař 6 popisuje případ svého kamaráda, včelaře, který má pět dětí a nikdo po něm včely nepřevezme. Z důvodů stáří snížil počty, nejprve měl třicatery, letos snížil na dvacatery „a teď mně říká: 'desatery. Nemůžu to dělat už'.“
Nejeden respondent udává při vyjmenovávání případných následovníků jako důvod jejich nevčelaření alergii na včelí bodnutí. „Vnuk je alergickej strašně, toho píchne včela a umírá.“ Snacha je také alergická, což by eventuelní synovo včelaření činilo z pohledu Včelaře 5 problematickým. „Nekdo by do teho třeba šel, ale kdyby to nepichalo,“ Včelař 3.
Často se setkáváme s tím, že řada z členů rodiny pomáhá a ovládá základní včelařské činnosti, jako je chytání roje, vytáčení medu. Včelař 7 vypráví, jak pověřuje syna: „Podivé se, já musim do práce, je tam roj. Jak tam vleze, tak ho zavři, dé ho do sklepa, ať se uklidní.“ Samotné osvojení včelařských dovednosti však ještě neindikuje, že se dotyční včel po rodičích ujmou. Naděje jsou většinou vkládány v mužskou část rodiny - synové, zeťové, syn d vnučky. „Když semka přišel poprvé, když sem mluvil, že pudu do včel, tak hned šel se mnou. Bez jakéchkoli těchto...“, říká o potenciálním nástupci, Včelař 1. Prý ho to baví, stejně jako rybaření. „Sám by chtěl taky, jenže by byl problém se sousedama.“ Bydlí totiž v Bučovicích v řadovce. „Nevím, nevím, jestli tam by to mohl mět?“ Také obě z dcer Včelaře 1 pomáhaly při včelařením. Starší z nich dokonce „říkala, že by si klidně dva úle vzala, že by tam včelařila..Ale jak jí to dneska tady vyhovuje? Nebo, tam jak bydlí, v Malinkách, nevím..Do dneška neříkala nic..Voni tam mají taky problémy dost se zvěří vysokou. Vona si udělá třeba záhonky a jim tam v noci chodí tá zvěř to všecko vybírat...Jestli třeba by jim tam ty úle nějak...nevim. Já sem to s ňó nijak nerozebíral. Vím teda, že by chtěla včelařit.“ V odstavci o alergiích jako překážce následovnictví i zde se nabízí otázka, do jaké míry výpověď odpovídá realitě a nakolik je spíše hledáním odůvodnění či (zbožným) přáním. Nebylo totiž možné ověřit tvrzení porovnáním s výpověďmi potenciálních nástupců. Rozdíl mezi pomocníkem a eventuelním nástupcem vystihuje Včelař 6: „Zeť mně pomáhá, když se vytáčí med a sebrat roj a takový. Když je tady, tak mně pomůže. Já jsem mu jako dal včely aji s úlem, aby se staral, ale to nejde. Prostě, nemá k tomu cit, nemá k tomu vztah nějak takhle. Takové ten vztah k tomu, k přírodě, to mu chybí, těžko by se to učil.“
Názor, že ke včelaření je třeba mít určité předpoklady, zaznívá v řadě výpovědí. Nazývají je „citem, vztahem k přírodě“. Zřejmě není možné je získat, neboť „je to přírodó daný“ a je třeba se s nimi narodit „mít to v genech“. Včelař 2 říká na adresu jednoho včelaře, který se rozhodl včelařit, ale i přes vydatnou podporu z jeho strany „z teho nic nemá“: „Když to nende, tak to nende. K tomu musí být ten vztah. Horší je, jak to chytne. Jak vás to chytne, tak hotovo. Špatně se to dobržďuje, jo. Potom to přerůste jak nám.“ Sám vidí své začátky, poté, co se přiženil do významné včelařské rodiny přímočaře: „To nějak přišlo samo.“ Při rozhovoru byla také tchýně, rovněž včelařka, která bezprostředně poznamenává: „Vono to samo nepřijde. V prvé řadě si myslím, že měl pro to cit...a líbilo se mu to. Děda mu prostě řekl:´Eši chceš,tak včelař a eši ne, ta toho necháme.“ Tak přebral od tchána kočovný vůz. I Včelař 3. mluví o vztahu jako prvopočátku: „Ten prvopočátek, ten vztah tam asi musí byt s tó přírodó trochu.“
Z výpovědi Včelaře 5 by se dalo usuzovat, že vztah ke včelám poměřuje vztahem k medu. Zatímco manžel dcery, která si brává 6 kg a někdy ještě doplňuje, „by si dal říct“ se včelařením, „syn, kdepak. Ten ani slyšet. Ten si vezme 2, 3 kila medu a mají to na celé rok. A to ještě říká, že jim zbylo“.
Včelař 6 ke včelaření tíhl pořád, ačkoli aktivně začal až po vojně. V 11. letech se začal zajímat nejprve o čmeláky. “Mě zajímaly včely. Ty čmeláci byly pro mě nejdostupnější. Bylo jich jednak málo, a jednak se daly v lese vystopovat. Chodil jsem po lese a tak sem se díval, jako kluk, kde prostě sbírá ten nektar, jak to nese a až jsem vystopoval hnízdo.“ Začal je vybírat ze země. Měli kopky, ty svoje hnízda, v jahodí, v habří. „Koupil sem si v obchodě v době za Německa takový dřevěný bedýnky a vyřezal jsem česno a tam sem to dal, že...“ Ale bylo to v srpnu, kdy zakládají matky pro další sezóny matky „...no ale ono to uhynulo, za nějakou dobu.“
7. 1. 2. 1. Životní způsob
Vedle vztahu spatřují respondenti jako problematický také rozdílný životní způsob či styl. Život tehdejší mládeže měl podle Včelaře 6 blíž k přírodě, než má dnešní generace. „Život nás mladéch byl úplně jiný, než tady těchhle. My jsme třeba, když to vezmete...V každým domě na vesnici měli prase a kozu. Koza dávala mlíko a to dávali praseti, aby ho vykrmili, že. A jinak to, co přebylo sme pili. No, a my jako kluci jsem chodili na pastvu s těma kozama. Partyja vždycky. No, takhle sme přes ty prázdniny, na tu pastvu...Tam jste v té přírodě byl pořád. Ten znal to, ten znal to...Kvítka, to pro nás vůbec nic nebylo, to sme všechno ovládali, že...Koukole, chrpy, vlč máky, borůvky, když kvetly, stružiny, maliny. To prostě, tam jsme se takhle nějak v té přírodě tomu naučili.“ A nebylo to dáno výchovou. „Nikdo nám to neříkal, rodiče nám to nevykládali, ti s náma nechodili.“
Včelař 9 vidí rozdíl v tom, „že mladí lidi mají 150 zájmů mimo zájem o přírodu. Dneska máte počítače a já nevím, co všechno.. a voni od té přirody se trošičku oddalujó.. Prostě, my sme s tou přírodou byli víc sžití..Pan učitel nás třeba vzal ke temu včelínu, co měl v zahradě, i když jsme se tech včel báli. Takže v tech děckách to trošičku...Chodívali sme pravidelně, byly vycházky. Chodívali sme s něm do lesa. Znali sem les, učili nás znat stromy, učili sme znat trávu nebo neco..Dneska podle mě. Já mám dojem, že tem dětům to trošičku chybí. My jsme byli skauti... Oni říkajó kolikrát, co ty děti mají dělat? My sme měli tolik starostí s tím skautingem, že sme sobotu co sobotu byli v lesu, dva dni v lesu... My sme byli s tou přírodou víc spjatí. Nám příroda něco říkala. Jim dneska jak to vidíte...My sme jako skauti ještě tady, bylo to kousíček od dědiny a tábořili jsme třeba tady u Horky v lese. V zimě, tak jsme tam byli jenom celej den s tema děckama...“
V případě výpovědi Včelaře 4 se jedná o generační posun v osobních preferencích. „Dnešní způsob života té mládeže*tomu neodpovídá. Ten včelař právě po tu dobu, kdy jsou dovolený a jezdí k moři a kdesi, cosi, je potřeba hlídat ty včely. To snůškový období je hlavně teda květen, červen. V červnu, červenci je potřeba to hlídat, že, jinak, když zavčas jim neuvolní, těm včelám, nerozšíří jim to, tak se mu to vyrojí, odletí a nemá z toho nic. Ty včely potřebují pracovat. Když je snůška, tak oni musí nosit a musíš jim dát možnost, aby teda měly kam to ukládat. Tož ten, kdo chce v tu dobu jezdit po světě a kdesi, cosi, ať má to nebo ono, nějaký domácí zvířectvo, tak je uvázaný. Musí si vypustit z hlavy takový ty nápady, že bude jezdit po světě. Anebo teda musí mít z rodinných příslušníků jaksi dostatečnou náhradu, kdo by se mu o to postaral.“ (Včelař 4). To funguje např. u Včelaře 7, jehož syn ho v nutných případech dokáže zastoupit. Taktéž i dcera, která telefonicky sděluje „´vyrojily se ti včele´ a stojí na zahradě a kropí...“ V přístupu současných mladých má být patrná i určitá pragmatičnost. „Dnešní mládež už není na to moc pracovat anebo neco dělat ešče kromě svýho zaměstnání, že, a řekne: my si kópíme, vždyť děláme.“
V neposlední řadě jde také o osobní volbu. Včelař 3. „Každé jaksi asi byl vychované k tomu, co chce. Někdo chce jezdit hodně na kole, někdo nechce dělat nic, někdo je hrozně spokojené, když vydělá peníze, když je hodně dlóho v práci. Tomu pak nezbývá čas na nic.“ Včelařka 3: „My pořád nevíme, co bude dál. Říkám, kdybych já se rozhodla, já bych teda začala v novým. Ale nevím, co dál. Dycky jeden čas si řeknu, jo, začnu to dělat. Pak zas, no jo, ale kdy, jak a co. Bojím se, hlavně se bojím (smích).“
Zajímavé je pak srovnání, jak se promítá vnímání množství času potřebného k zabezpečení chovu na množství držených včelstev a ochotě něco této činnosti obětovat.
S ohledem na časovou vytíženost způsobenou povinnostmi v rodině, zaměstnáním či právě obsluhou včel, stojí za zmínku porovnat přístup jednotlivých respondentů. Zástupce nejstarší včelařské generace Včelař 4, vzpomíná na období, kdy již včelařil, snůškové podmínky byly toho roku velmi příhodné a on musel 1. 7. ca1953 narukovat na vojenské cvičení na Libavou. Měl 9 včelstev v úlech s ne příliš prostornými medníky, které bylo potřeba obstarat a vytočit med. „Já jsem byl na vojně. Včely tenkrát nosily (smích) jak blbý, no tak se nedalo nic dělat. No tak jsem u kolegy v Hrubé Vodě tam, si nechal motorku ve stodole na myslivně a v sobotu nebo co (smích), jak bylo po vojně, ne, bylo trochu volno, tak jsem musel přeběhnout přes údolí, přes Bystřičku navrch do Hrubé Vody, sednout na motorku, honem zajet dom, vytočit, že. A zas na motorce honem přijet zpátky, jinak by se mně ty včely...bych z toho nic neměl...“ Vyprávění o poledních návštěvách včel v rámci přestávky v zaměstnání jsme slyšeli také od Včelařky 2 výše.
Počty včelstev často oscilují dle aktuálních časových možností a míry nadšení a zdravotního stavu. Vyskytují se včelaři, kteří při zaměstnání obhospodařují od 3 do 6, 8 včelstev, což bývá zpravidla kapacita včelínů, ale třeba i 60, jako v případě Včelařky 2. U žádného ze včelařů, s nimiž jsem hovořil, nedošlo k úplnému zrušení chovu z časových důvodů a jeho následnému obnovení, když se situace zlepšila. Chovy zůstaly zpravidla zachovány v redukovaném počtu (2-3) a rozšiřovaly se opět se změnou podmínek k lepšímu. Dědeček Včelařky 3 měl při zaměstnání 3 - 4 včelstva, která na důchod rozšířil až na 11. Výjimku tvoří ztráta a následné obnovení včelstev buď z fyziologických důvodů, jako v případě Včelaře 7 v roce ca 2000/2001, kdy včelstva zazimovaná na modřínovém medu zimu nepřežila, ačkoli měla možnost brát si při podzimním zakrmování cukerný roztok, který se běžně pro zimování používá, nebo veterinárních, v případě Včelaře 2 a jeho rodiny, která z důvodu morové nákazy přišla v roce 1984 o veškerá včelstva. Se ztrátami z důvodů otrav, kdy došlo k výrazné redukci, byl nucen se vypořádat Včelař 4 z Lulče: „Sem tam dycky nás postihne nějaká kalamita. Tak jak před čtyřma, pěti lety...Ale to bylo spíš v důsledku hospodaření zemědělců, že nám to nějakým způsobem otrávili. Tak sme tenkrát přišli tay o většinu včelstev. Tak mně zůstaly nakonec jedny. Tak jsem to zas trošku z toho rozšířil.“
Způsob zvládání zaměstnání a péči o včelstva popisuje Včelař 7. Bývá v zaměstnání 12, někdy i 13 hodin, „takže sobota, neděla je víceméně akce kolem včel. Anebo když v práci si nějak udělám takhlenc šábes, že se u mě vyskytne...nebo mě to tlačí, tak se prostě seberu, jedu dom a zařídím, co je potřeba. A jinak prostě sobota neděla je hezky, tak se de a vytočí se.“ Naproti tomu jedna z respondentek (Včelařka 1) uvažuje z důvodů vytížení o snížení počtu včelstev. „Když chodí člověk do práce. A mám zahradu a vnoučata...“
Někteří svoji budoucnost neřeší: „(smích)...nemám plány,“ říká Včelařka 1. Následovníky nemá. Jak budou k včelařství přistupovat vnoučata zatím neví. Přesto nepopírá, že „by to byla škoda, když už to vybavení je a všechno, ale...“
Včelař 5: „Já nevidím na to, že bych ještě moc let včelařil. Už sem říkal, že toho nechám letos, ale nenechám teho ešče letos. Protože ešče se cítím, že ešče můžu. Tak ešče na rok. A pak uvidím, estli tas budu moct, anebo nebudu moct. Ale co potom se s tema včelama stane, já nevím. Buď teda estli nekteré si to vemó, a když to nebudó chcet vzít, tak buďto nekterýmu včelařovi dám, nebo jinak budó odsoźený k zániku.“ Podobnou situaci, ovšem završenou převzetím včelstev mladším následovníkem popisuje Včelař 2, když mluví o svém tchánu: „V tu dobu, když už nemohl vytáhnót bedýnku s rámkama k medometu, říká: ´Tak to já nemůžu. Skončím,´ to dal klukovi.“
7. 1. 3. Obnova technologii
Vypovídací hodnotu o nahlížení na svoji budoucnost, může mít také přístup k technickému vybavení.
V případě Včelařky 3, jejíž včelařská budoucnost je utvářena rozporem mezi potřebou pokračovat v rodinné tradici („Byly dycky ty včele, jaktože najednou nebudou...Pořád se s tym nemůžeme rozloučit. Pořád je nám líto nechat to“) a nedostatkem času (zaměstnání, práce na záhumenku - „Je to práce, je to čas“) nové vybavení, krom toho nejzákladnějšího jako dýmák či rukavice, nepořizují. Včelař 5, ačkoli také nepočítá s dlouhodobou perspektivou a celý život včelařil v tzv. budečácích, uznává potřebu nových způsobů včelaření. „Na dnešní poměry je to strašny hospodaření, teda. Říkal sem, že přes zimu si udělám nástavkový úl - musím si nekde od nekoho vobkreslit to - a zkusím hospodařit v nástavkových úlech.“ Zde si dovolím poznámku o vztahu technologií a míře včelařského úspěchu poměřované množstvím získaného medu. Na příkladu Včelaře 5, který ačkoli hospodařil v budečácích, nemůže a nemluví o špatných výsledcích je patrné, že role technického vybavení, byť nesporně důležitá, není určující pro případný úspěch v chovu včel.
Problematika investic do obnovy technologií a vybavení souvisí s možností jejich využití následovníky. Včelař 6: „Já bych třeba do toho investoval. Copak, to by mně nedělalo problém, těch 50 000. Nakoupil bych moderní úly, ten digitální medomet, to všechno bych dal do toho, ale pro koho?
Včelař 7 si upravoval zděděné moravské univerzály - zvýšení podmetů.
7. 1. 4. Budoucnost včelařství jako oboru
Odpověď na otázku „Jak vidíte své včelaření do budoucna?“ směřovali mnozí rovnou k včelařství jako oboru. Jak tedy budoucnost včelařství v tomto ohledu naši respondenti vidí?
Včelař 6 říká: „Staří zemřou,** po nich to nemá kdo vzít...“, ale pokračuje v optimističtějším duchu: „Mladí budou. Budou. To se všechno vyléčí a mladí budou včelařit. Jenže je to tak. Dřív bylo 1 200 000 včelstev. Dneska jich máte 500 000. Ti malí, ti se likvidují, nastupuje to farmářské včelaření.“ Současný počet včelstev na našem území se po výkyvech v roce 2006 stabilizoval na 525 560 včelstvech, což zhruba odpovídá uváděnému číslu. Dodejme, že toto číslo je o 25% nižší, než optimální stav, který byl na základě vědeckého doporučení v návaznosti na zemědělské kultury a členitost krajiny stanoven na 700 000 včelstev, které by zajišťovaly opylování hmyzosnubných rostlin.[120] Jen pro orientaci. Nejvíce včelstev bylo v České republice chováno v roce 1990, a sice 808 000, v roce 2000 pak 540 023 včelstev. Do konce roku 2006 poklesl stav včelstev o 35 %. Počty včelařů se v roce 2006 pohybovaly okolo 47 468[121]. V průměru tedy připadá na jednoho včelaře zhruba 10 včelstev. Události, komentáře dokonce mluví o vzrůstající popularitě. Ve Velké Británii, se prý včelařství dokonce stává módní záležitostí a kurzy pro začátečníky jsou přeplněné.[122]
„Drobní včelaři vymizijó, zůstanou jenom velkovčelaři a ti nebudó ve všech dědinách. Budó dycky třeba..., v jedné dědině budó dva, v druhé žádné, pak budó tři, a pak třeba tři vesnice nikdo.“ Včelař 5. Včelař 2, sám představitel malofarmářského způsobu včelaření říká: „Budó, včelaři budó.“ Včelař 9 reflektuje vznik včelích farem, zároveň vyzdvihuje důležitost přítomnosti drobných včelařů: „To bylo důležitý pro tu dědinu, Oni říkají, že si z nás dělají legraci, že máme postavený „betlémky“ (míněny snad včelíny)...Já vím, že je doba je jiná, že třeba mají vozy, že tam má 30 včelstev, anebo ta chovná stanice..Budiž. Ale pro mě je důležitý, aby na té dědině bylo tech včelařů víc. Ne, že tam má třeba nekde na severní Moravě ten chovatel velké a tam je to...To nám nepomože pro to ovocnaření a pro to... Je potřeba, ne, aby se vrátilo do staréch kolejí, ale aby na té zahradě bylo 5 včelstev, nebo aby měl nekdo 10 včelstev, tak jak to bévalo. Aby ty včely byly. To nepomože, aby to bylo soustředění třeba na nejaké jedné velké stanici, bylo tam třeba 300 včelstev, třeba nekde na olomoucku, a tady nebylo nic.“
Zastavme se na okamžik u rozdělení české včelařské obce podle velikosti provozu a početním zastoupení včelařů v jednotlivých skupinách. Česká republika je v evropském kontextu zajímavá hned ze dvou důvodů. Jedním z nich je právě zastoupení včelařů s malým počtem obhospodařovávaných včelstev. Asi 80 % včelařů u nás chová do 15 včelstev, což představuje asi 50 % všech včelstev v ČR. Jednotlivá kategorie jsou přehledně sestaveny v tabulce. Tou druhou zajímavostí je pak evropský primát České republiky v rovnoměrném rozložením včelstev v krajině. V každé vesnici bylo před pár lety alespoň jedno včelstvo.[123]
|
Provoz |
Včelstev v provozu |
Počet včelařů |
Počet včelstev |
|
hobby |
1 - 5 |
18 600 (37,2 %) |
65 000 (11,8 %) |
|
malá hosp. |
6 - 15 |
21 500 (43,0 %) |
200 000 (36,4 %) |
|
střední provozy |
16 - 30 |
6 900 (13,8 %) |
141 000 (25,6 %) |
|
malé farmy |
31 - 150 |
2 900 (5,8 %) |
123 000 (22, 4 %) |
|
profesní farmy |
nad 150 |
100 (0,2 %) |
21 000 (3,8 %) |
|
Celkem |
|
50 000 |
550 000 |
Struktura současných včelařských provozů
7. 1. 5. Problémy a překážky
Z problémů, které včelaři sami vnímají jako nejpalčivější, se na prvním místě umisťují nemoci. Především varoóza a mor včelího plodu. Je zajímavé porovnat jaké stanovisko k problematice varoózy zaujímají naši respondenti, s čím se setkáváme v časopisech a co zaznívá z úst zástupců včelařských odborníků. Např. Petr Texl, předseda Pracovní společnosti nástavkových včelařů CZ, která se mimochodem podílí také na řešení projektu VMS (Varroamonitoring systém), což je internetová aplikace pro sledování vývoje spadu roztoče Varroa destruktor na území České republiky, přikládá zvládnutí onemocnění zásadní vliv na výsledcích včelařského provozu.[124] Nechme nyní zaznít stanoviska našich včelařů. Nejprve ta optimističtější:
Včelař 5: „Já nevěřím, víte, ta varoáza... Je to takové bič na včele. Horší je třeba mor včelího plodu. Ale četl jsem takový někde pojednání, že mor byl, je a bude. To jsem četl, jako jo, že tu mor byl odjakživa. A já věřím, že buďto ty včele napadne víc anebo míň. Víte, ale zase se tak nějak zdrchmají a pude to dál.“ Včelař 2: „Já myslím, že příroda si to ubrání. Akorát s tím morem, tam je problém.“ Ne všichni to vidí podobně.
„Je to rok od roku horší.“ Včelař 4: „Teď je nejhorší ta varoáza. A teď nám hrozí ten mor včelího plodu. To je teda potvorstvo.“ Včelařka 1: „Určitě nebyla tak rozvinutá ta varoáza, destruktor, nebo jak se tomu teď jmenuje. To se léčilo jednou třeba za tři roky, nebo bůhví jak, to už si nepamatuju. Teď se vlastně léčí každý rok. Teď vlastně všude dokola je ten Mor včelího plodu. To taky nebývalo.“
Jak je vidět, ve většině případů spatřují včelaři v nemocech skutečně nebezpečí nebo alespoň problém. Včelařka 1 poukazuje v souvislosti s množstvím výskytu moru včelího plodu na skutečnost, že je to „možná taky tím, že se to tak nesledovalo.“ Letos zjara se sehnaly prostředky na ten výzkum a udělaly se rozobory - „měl by být udělaný v celém okrese Vyškov, protože na to dostaly ty peníze. A tím, že se udělaly ty rozbory, tak vyplynuly na povrch tady ty....“ Slyšíme však také názory, že „na tu varoázu jsme si celkem zvykli“(Včelař 4). „Letos celkem to vypadalo zdravě. Jak dopadnem do jara, nevím.“(Včelař 4)
Dodejme, že zejména Luleč a Nemojany se nacházejí v těsném sousedství s obcí Kučerov. Tamější včelaři spadají do jejich ZO. Jeden z nich, „poměrně pokrokový“, v důsledku morové nákazy přišel o 28 včelstev. V případě zjištění a potvrzení moru včelího plodu je nařízena likvidace včelstev a jeho spálení, včetně oblečení a vybavení. Riziko, že dojde k zavlečení jistě na jistotě nepřidá. „Mám obavu z toho, jestli taky takovým způsobem neskončím. Protože to je nedaleko.“ (Včelař 4). Ten zároveň vyjadřuje pochybnost nad efektem, kterého se má dosáhnout pálením: „Oni to pálili někdy v červenci v plným rozvoji těch včel. Jak to teda podchytit, aby ty včely všechny byly doma. Aby jich teda otrávil, a pak spálil? Zvlášť takový teplý léto jak bylo letos. Pořád určitý procento těch včel zůstane přes noc prostě venku. Ony až do večera se snaží lítat a zastihne je noc, tak zůstanou venku. Takže chytit a stihnout to tak, aby ty včely měl skutečně všechny doma a mohl je zlikvidovat. To si dost dobře nedovedu představit, jak to udělat. Ale je to tak nařízeno všechno spálit, všechno zlikvidovat. Tož to je velká hrozba teď.“ Představa definitivní likvidace má i emocionální rozměr. Včelař 1: „Akorát bych nebyl u toho, kdyby se to muselo spálit. To bych já osobně neudělal. Já bych šel pryč.“ Včelař 6: „To víte, že by mně to nedělalo dobře. Ale bral bych to jako realitu. Je to hmyz, není to člověk. Když člověk přijde o blízkýho někoho svýho, tak je to daleko horší, než tady toto. Když celej život kolem toho chodíte, staráte se o to a naráz vám přijde taková pohroma, je to strašný. No, takže jedinou mám obavu, že ten mor může přijít k nám. Ale takhle ti mladí to tak neberou jako zábranu.“
Tentýž respondent dává nečekaně do spojitosti s výrazným rozšířením moru včelího plodu také GMO technologie. Více o tom níže v kapitole o Biovčelařství.
Dalším problémem je vztah sousedů ke včelám. Včelař 1 mluví jiném členu jejich organizace, po kterém sousedi chtějí, aby si včelstva odstěhoval dál. „Nevím proč lidi se ohledně toho pořád zabývají. Přitom med chcou, květiny chcou mět, ovoce a všechno. A přitom mají problém. Vždyť ta včela ho může pichnout kdekoli. Ve městě, na náměstí, kdekoli jinde. To je přece jasny. To není, že je to u sósedů.“
Mezi problémy byly zmiňovány také otravy, ale spíše formou poznámky s ne příliš velkou důležitostí. Zmiňováno také výše.
Zejména ze strany funkcionářů je jako problematické vnímána také nárůst agendy spojené s funkcí a nepostižitelnost včelařů, kteří nejsou členy včelařské organizace. Když srovnává Včelařka 1 množství záznamů za pět let, které „mám v takové malinké složečce, a když se podívám třeba na loňský rok, tak je 5x větší ta složka těch papírů všelijakých, těch dokumentů a těch žádostí. Bylo to dřív jednodušší, jednodušší tak jak asi všecko.“
Druhým okruhem obtíží funkcionářů, je nepostižitelnost včelařů, kteří nejsou členy včelařské organizace. Ačkoli se Včelařka 1 se jako jednatelka s tímto problémem v rámci své organizace nesetkala, od jiných slyšela, „že je to problém, když má někdo na území organizace umístěna včelstva, ale v podstatě oni nemusí vůbec nic. Na ně nedostane vůbec nikdo. Jak odevzdáním vzorků na vyšetření, tak na léčení. Jako nic. A ještě přitom, když přijde dotace, tak v podstatě ta organizace s tím má...nějakou agendu musí vést, a musí poštovné a doručení a já nevím co všechno možného a v podstatě tomu včelaři, který si o dotaci zažádal, tak mu ju musí vyplatit celou, tak jak přišla, protože to je to dotace, samozřejmě. Ale ten včelař nemusí té základní organizaci nic. Nemusí jí přispět...jo, to je tak...“ „To stejné, jak nemáme páky na to, že i když je člen svazu včelař, neodevzdá mně měl... Nebo mně, protože to jde přese mě, já to dávám potom dál na vyšetření, i když to nahlásím tak stejně se nic neděje. Takže v podstatě nic.“ Z dotazovaných včelařů jsou v Českém včelařském svazu všichni, byť ne od samého začátku své včelařské činnosti, jako v případě Včelaře 1: „Nebyl na to čas jednak, jezdil sem hodně po světě. Potom kluci, kamarádi mě ukecali..Tak sem šel.“ Bylo to v roce ca 1985, tedy po 19 letech včelaření. Nějaké výhody v tom nespatřuje: „I když nebudu v organizacím tak stejně musím plnit co je povinný pro včelaře. To znamená léčení. A na dotace mám taky nárok, ale musím přes organizaci. Takže je to jako víc složitější.“ Sám jsa funkcionářem, vnímá také jako problematické řešení konfliktů, které vznikají mezi včelaři a obyvateli rodinných domů. Ti si stěžují na jednoho včelaře, jehož ca 20 včelstev je nasměrováno do jejich dvorů.
Při obrácení úhlu pohledu můžeme získat ještě další problémy, jako je získání včelstev či potíže s dalšími lidmi - Včelař 5: „Já se nepotýkám s problémama žádnéma. Mám včele, sám si hospodařím nikdo mně s tym nepomáhá...“
7. 2. Ekonomický a neekonomický rozměr včelaření
V části věnované ekonomickým a neekonomickým stránkám včelaření zjišťujeme, co včelařům jejich činnost dává hmotně, finančně či duševně, čeho se naopak musejí vzdávat. Ptáme se také jakou úlohu sehrává dotační politika. Sondujeme, za jakých okolnosti by byli ochotni věnovat se včelaření profesionálně a jaké překážky vykročit touto cestou spatřují. Zajímá nás jaké je povědomí včelařů a jejich postoj k podpoře lokální produkce a jak nahlíží současné trendy bioprodukce v oblasti včelařství.
7. 2. 1. Ekonomický rozměr včelařství
Ekonomické vyjádření přínosu včel zahrnuje dvě oblasti. Jednak jejich opylovatelskou činnost, a pak hodnotu obsaženou ve včelích produktech. Pro ilustraci: Američtí výzkumníci vyčíslili ekonomický přínos pro tamější zemědělskou produkci na 150 miliard dolarů ročně, Británie odhaduje 150 milionů liber. Čeští zemědělci podobná čísla k dispozici nemají.[125] Ocenění opylovatelských služeb včel zemědělcům, potažmo národnímu hospodářství a skutečnost, že tato čísla pochází ze Spojených států a Anglie, odkazuje i na to, že samotní včelaři mohou v těchto zemích, podobně jako v řadě zemí západní Evropy počítat s finančním oceněním přísunu svých včelstev ke kulturním plodinám ze strany zemědělců. Situace u nás v tomto ohledu opylovatalské služby nečiní dosud oceněníhodnými.
Přísun včelstev k zemědělským kulturám a sadům je výhodný oboustranně. Pokud jsou zároveň vhodné podmínky, především klimatické, mohou pěstitelé počítat s kvalitním opylením, včely s hojností dobře dostupné pastvy, včelaři s produkcí medu. Vyjádřeno ústy funkcionářů: „S pěkným rozvinem našich miláčků a spokojeným bzukotem našich medometů.“ Nesmíme zapomenout ani na kočování za mednou snůškou k lesu[126]. Co se naší zájmové oblasti týče, dovídáme se, že v Drnovicích se kočování k polním kulturám poprvé účastnili včelaři v roce 1966. Jmenovitě Zdeněk Burian (patrně z Nosálovic) a Zdeněk Adamec, každý s osmi včelstvy a Otto Branžovský (bydlištěm ve Vyškově) se 6 včelstvy. Na jedné ze schůzí v roce 1967 byl schválen mimojiné také závazek, který počítal s přísunem včelstev k zemědělským kulturám a sadům. Kočovníci se ale v drnovickém, ale i olšanském a habrovanském katastru objevili již dříve. Na počátku 70. let vyhlásil Československý svaz včelařů dokonce soutěž v kočování do ovocných sadů a polnohospodářských plodin. Jedna z významných osobností olšanské včelařské obce, Ludvík Hála, se do ní přihlašuje v roce 1971. Se 30 včelstvy vystřídal během sezóny sady v Němčanech, řepkové pole v Kroužku a les. V rámci okresu se umístil na 4. místě, celostátně pak na 19. příčce. Odměnou za účast v soutěži mu byla odměna 300,- korun a čestné uznání, které obdržel při vyhlašování soutěže v Praze. Vyhodnocení posléze viselo na Místním národním výboru. Olšanský spolek zastupovaný p. Hálou se soutěže zúčastnil i v následujících letech.[127]
Jinak je tomu v oblasti včelích produktů, kam řadíme med, pyl, vosk, propolis, mateří kašičku a včelí jed, hmatatelné výsledky činnosti včel a včelařovy práce. Nejstaršími obchodovatelnými včelařskými artikly se staly bezpochyby med a vosk. Cena vosku v antice byla značně nízká. O ceně medu si utvoříme jasnější představu např. z Diokleciánova kodexu z roku 301 n.l., který upravoval maximální výši cen některých komodit a služeb. Podle něho se dalo 0,5 litru medu pořídit za 20-40 denárů.[128] Ale to spíše pro zajímavost. Nás především zajímá, jak s uvedenými produkty nakládají respondenti, co z nich a jakou formou prodávaji.
Začněme od produktů, jejichž výkupní ceny jsou mnohdy lákavé, ovšem s ohledem na časovou a technologickou náročnost při jejich získávání a množství, v němž jsou včelami produkovány, nejsou v současnosti širší včelařskou obcí nijak výrazněji zpracovávány. Nejméně se lze setkat s produkcí včelího jedu.[129] Mezi dotazovanými nebyl nikdo, kdo by se činnosti sběru jedu věnoval. Včelař 4 v souvislosti se získáváním jedu vtipně poznamenává: „...No, a ten jed, to je to nejcennější. To si nechávám pro sebe,“ míněno ovšem formou včelího bodnutí. Podobná situace se týká krmné šťávy produkované hltanovými žlázami včel, tzv. mateří kašičky. Název je odvozen od jejího použití při výživě matky během jejího larválního vývoje i po vylíhnutí. Larvy dělnic jsou rovněž krmeny mateří kašičkou, ovšem pouze první tři dny. To způsobuje, že se na rozdíl od matky nevyvinou v plnohodnotné samice, ačkoli na začátku jejich vývoje stálo také oplozené vajíčko. „Tento jev odedávna zvyšoval zájem o mateří kašičku a její využití ve výživě a v lékařství“[130] a soudě dle reakcí lidí v autorově okolí stále uvádí v úžas nebo alespoň v pozastavení se nad pozoruhodnostmi přírody. Dle slov Včelaře 4 má získávání mateří kašičky význam u velkovčelařů. Ale ani jeden z našich dotazovaných, který se velikostí provozu řadí do kategorie malých farem, se jejím získáváním nezabývá, především pro časovou náročnost. Mateří kašička se ve včelstvu nachází přirozeně v „apendixovitých“ voskových útvarech, v nichž se vyvíjí matka či matky, tzv. matečnících. Za určitých situací se tyto útvary vylamují, čímž se potlačuje rojivost včelstva, neboť se zabrání vylíhnutí nové matky. Tyto vylomené matečníky je ale „škoda vyhodit jen tak, když to je. Tak se to vycucne. Je to takové bonbónek. Ono to má takovó nákyselnou chuť, ten obsah té buňky,“ říká Včelař 4: „Díky tomu se včelaři dožívají poměrně vysokýho věku, jak vidíte. No, tak já mám šestaosmdesát let a devadesátiletých včelařů ještě je povíc.“
Z produktů jsme zmiňovali také pyl. Převážnou část sušiny pylu tvoří cukry, dále obsahuje asi 30% bílkovin, přibližně 10 % lipidů, sterolů a mastných kyselin, 6 % volných aminokyselin a 2% nukleových kyselin. Obsah vitamínů je v pylu, výrazně vyšší, než v ostatních včelích produktech, s výjimkou mateří kašičky. Najdeme v něm také růstové látky.[131] Jeho význam spočívá především ve vynikajících nutričních vlastnostech pro včely. Ceněn je především pyl vrb, jetele, hořčice, máku a ovocných stromů. Lidem slouží pyl jako doplněk stravy. O získávání pylu za účelem prodeje nemluvil žádný z dotazovaných.
Produktem, který je včelaři využíván již více, je propolis. Jedná se o pryskyřičnou látku, vynikající jednak příjemnou aromatickou vůní, ale především antimikrobiálními účinky, které zajistily propolisu využití jak v domácí lékárně, tak i farmaceutickým průmyslem. Většina dotazovaných včelařů propolis neprodává do výkupu, ačkoli výkupní cena se pohybuje kolem 800,-kč/kg bez DPH. Užívají jej především pro potřebu vlastní, případně pro úzký okruh zájemců z řad rodiny či známých, sousedů. Včelař 4: „Pak nekteří mají rádi propolis, že. Tak propolis taky schovám a dávám jim to, tak si z toho dělají tinkturu.“ Včelař 5: propolis sbíral vždy pro vlastní potřebu „a pro potřebu bratra. Ten měl dceru, která měla nějaké problém se zubama. Tak si jako ten propolis používala.“ Jmenuje také jednoho včelaře ze stejné obce, který se včelařením živí. Ten prý vyrábí tinktury a masti a společně s dalšími produkty jako je medovina, med, mateří kašička, je nabízí do obchodní sítě a příležitostně prodává na slavnostech, poutích apod. Další ze včelařů (Včelař 2) k získávání propolisu říká: „Co oškrabem, tak rozdám známejm.“ Včelař 9 také sbírá. Klade však zajímavě do kontextu výkupní cenu počty včelstev : „Je vidět, že asi tech včelstev je míň, protože začíná se zvedat cena. Já mám dojem, že Sedláček z Bučovic už nabízí 850 - 900 korun za kilo a bévalo to 650 - 700. Tak vono teho nenaškrabete moc. Tak já to vopravdu naškrabu, schovávám, snažím se to schovávat...no voni přindó lidi: nemáš trochu propolisu? No, tak já dycky mám, že jo...Tak to připravím, pak to nechám tady ze čtrnáct dní, až je to čistý, tak to přecedím, schovám to do skla. Tak když nekdo přinde...no, tak já říkám: člověk musí lidem pomuct. No, tak jim teho trochu dám, nekdo na ty afty a tak dále to používá...“
Na adresu hlasů vyzdvihujících léčivé vlastnosti propolisu dodává Včelař 5: „Já moc nevěřím víte, jako že je to tak zázračný. Víte, začalo se s vodó ionizovanó a jak to začalo, tak to zas brzo přestalo. A vono nic zázračnýho nikde neexistuje. Může to napomáhat, to věřím, ale zázračnýho nikde nic není.“ Včelařka 3 už propolis nesbírá. „Neděláme už jako propolisy a takový věci. Na to už teď momentálně nemáme. Děda si třeba dělal, ale pro vlastní potřeby.“
Mezi stěžejní včelařské produkty patří vosk. Je metabolickým produktem včely. Tvoří se v oblasti třetího až šestého zadečkového článku. Vosk je základním stavebním materiálem včelího díla.[132] Vosk vlivem odchovávání nových generací včel v buňkách plástu časem tmavne a ztrácí na kvalitě. Je proto z díla odstraněn, rozpuštěn. Takto získaný vosk lze ve vybraných prodejnách vyměnit za mezistěny[133], případně prodat. Z hygienických i praktických[134] důvodů se doporučuje alespoň jednou za tři roky včelí dílo obměnit. Z tohoto důvodu včelaři nejčastěji získaný vosk „recyklují“ výměnou za mezistěny. Voskem jsou také uzavřeny buňky s mednými zásobami, které se při medobraní musí odstranit. Takto získanému vosku říkáme voští. Včelařka 3: „Vosk z voští, co zůstane, samozřejmě zase výměnou u Sedláčka v Bučovicích. My to ani nerozpouštíme. Neco si vyžvejkáte, neco tam zůstane. Tak sme si nejak zvykli k tomu Sedláčkovi do tech Bučovic jezdit. Já nevím proč? Asi včelaři s ním mají dobrou zkušenost...“
Za nepřímý včelí produkt můžeme považovat také medovinu. Vzniká kvašením roztoku vody a medu, často s příměsí dalších látek jako je koření či ovoce, chmel, aromatické byliny apod. Patří mezi alkoholické nápoje s dlouhou tradicí. Z našich respondentů ji zmiňují a také vyrábí Včelař 5 a Včelařka 1, která tím řeší případné nadbytky medu: „Co se neprodá, tak se udělá z toho medovina. Většinou z toho řepkového...Ta se částečně taky prodá a částečně se spotřebuje.“ Včelař 6 ji zkoušel vyrábět, ale posléze od toho upustil. „Je to pracný dost a nějak to nebylo populární u nás.“
Ekonomicky nejvyužívanějším produktem mezi včelaři a to nejen v mirkoregionu Drahanská vrchovina je bezesporu med, který mezi ostatními včelím produkty vyniká svojí známostí, žádaností, použitelností a relativní dostupností. O jeho významu symbolickém a kulturním jsme pojednali v úvodu. Nyní se budeme věnovat objemu produkce ve vybraných obcích mikroregionu a u jednotlivých respondentů, jeho cenám, nakládání s ním, okruhu odběratelů a vztahu mezi včelaři jako producenty a spotřebiteli.
7. 2. 2. Prodej ze dvora
Prodej ze dvora nebo také přímý prodej je takový, kdy jsou zemědělské produkty živočišného nebo rostlinného původu nabízeny producentem přímo spotřebiteli nebo místnímu maloobchodu.
Pravidla prodeje upravují jak legislativní předpisy Evropské unie, tak i právní předpisy České republiky, především veterinární a hygienické předpisy[135]. Med může být med prodáván v malém množství (40 kg týdně) v domácnosti chovatele, jeho hospodářství nebo na stanovišti včel přímo spotřebiteli. Při prodeji na tržišti nebo v místním maloobchodě musí být označen etiketou se jménem, příjmením a adresou chovatele, druhem medu podle původu a údajem o množství. Pro prodejnu se uvádí i datum minimální trvanlivosti.
Podle práce Alice Hradilové[136], tvoří prodej ze dvora zanedbatelnou část oficiální tuzemské zemědělské produkce. Jako důvody udává příliš složitou legislativu, která na maloproducenty klade nepřiměřené požadavky. Nároky veterinární správy České republiky dle Hradilové přesahují rámec platné evropské legislativy a značně omezují maloproducenty v jejich činnosti. Také producenti samotní považují za největší překážky nepřehlednou, složitou a časově náročnou administrativu, stále se měnící předpisy a v neposlední řadě také nedostatečný odbyt a špatné finanční podmínky.
Prodej ze dvora je často podporován dalšími aktivitami jako jsou např. kavárny, restaurace v areálu nabízející produkty z místních zdrojů, pořádání společenských akcí, organizované prohlídky. Důležité je také dát o sobě vědět a vytvořit si okruh odběratelů. Někteří producenti k tomu využívají prodej na místní tržnici, příležitostné jarmarky apod.
Prodej ze dvora je významným článkem lokální ekonomiky. Její efektivita spočívá dle zastánců především v minimalizaci finančních toků (peníze zůstávají v regionu), snižování nákladů spojených s obalovou technikou, konzervaci potravin a dopravou a tvorbou pozitivních externalit jako jsou fungující komunita, udržování místních tradic, péče o zachovávání krajinného rázu apod. Přednostně jsou využívány se místní zdroje a také produkty jsou nabízeny nejprve místní komunitě, která se tím stává soběstačnější. Schuman spatřuje v ekonomické lokalizaci přístup, který umožňuje snižovat nerovnost a chudobu, posilovat sociální zázemí a pocit bezpečí a chránit životní prostředí.
Zkrácení vzdálenosti mezi producentem a spotřebitelem se promítá do ceny, která není tlačena nároky odběratelů a dalších článků obchodního řetězce, snížena o náklady na dopravu a je tím také snižována jejich ekologická stopa. Dalším důsledkem vytvoření přímé vazby producent - spotřebitel, je povědomí o původu potravin, který u konzumenta stimuluje zájem o kvalitu, u producenta pak tuto poptávku co nejlépe uspokojit. V neposlední řadě přímý prodej přispívá k obnovení vazeb města a venkova[137].
Med, spolu se zahradními přebytky jako jsou brambory, jablka, meruňky, ořechy apod., patří mezi nejčastější komodity obchodované formou přímého prodeje. Ilustruje to výpověď Včelaře 5: „Vo ten med si myslím, že je aji dost takové zájem.“
V následujícím oddíle budeme sledovat souvislosti prodeje medu včelaři mikroregionu Drahanská vrchovina v kontextu výše uvedeného. Zajímá nás zda a kolik medu je určeno k prodeji, jakým způsobem se realizuje, kdo jsou kupující, jaká je vazba mezi producenty a spotřebiteli medu.
7. 2. 2. 1. Objem produkce
Množství získaného medu je zásadně závislé na snůškových podmínkách toho kterého roku. Slovy Včelařky 3: „Záleží samozřejmě na snůšce, na množství, že. Třeba letos to bylo horší, takže budeme rádi...Podle toho, co člověk vytáčí a vidí jak to bylo, to letos je takový horší. Že třeba ten medovicovej..pořád pršelo, takže to bylo slabý... Jsou roky, že třeba vloni vím, že když jste vytáčel, tak to bylo prostě uplně něco jinýho než letos.“ Podmínky jsou odvislé od řady okolností, jako jsou zdroje včelí pastvy, vzdušná vlhkost, rozdíl denních a nočních teplot, vítr, ale i půda a hnojení nektarodárných rostlin.[138] Podle vzájemné souhry těchto činitelů pak mohou nastat roky bohaté, průměrné nebo chudé na med. V kronikách nacházíme zmínky o letech, kdy se „medomety nezastavili“ a kdy včelaři čítali „medu na centy“. Těmito slovy např. končí zápisky drnovické školní kroniky ze dne 15. září 1911, roku „nejlepšího mezi památnými“[139] Čteme ale také o letech hubených, kdy „včelstva trpí dešti a mimo první červnovou snůšku ze sparset (vičenec pozn. autora), nedonesly si ani, co by pro červa potřebovaly. Musí být tedy i v létě krmeny, nebo hladem hynou. Této bídy není zde pamětníka. Nezdaněný cukr denaturovaný jest vítaným (pro jedno včelstvo 5 kg), kéž je ho více!“ [140]
7. 2. 2. 2. Odběratelé
Objem produkce medu našich respondentů se odvíjí od množství chovaných včelstev. To je do jisté míry určující také pro nakládání s ním. Existují v zásadě tři okruhy spotřebitelů. Prvním jsou včelaři samotní, užší rodinný kruh, vzdálenější příbuzní a přátelé. Nejužší rodina dostává zpravidla med zadarmo, Včelařka 3 říká: „Neco rozdáváme a něco prodáme pro takzvaně svý lidi, svý známý, co si od nás berou.“ Rodinu zásobuje také Včelař 4: „Mám rozšířenou rodinu, 7 vnuků, 8 pravnuků a ještě sestry a kdesi cosi, tož když mám narozeniny v červnu, že, kdo přinde gratulovat, každý dostane flašku medu, když má někdo narozeniny, tak zas každýmu dám, na Vánoce zas dám každýmu med. Když jsem měl tech včel víc, tak sem dával po pětikolovkách, teď už teho mám méně, tak aspoň teda při každé té příležitosti tu sklinku medu teda dostane, tu kilovku. Tak o med zájem je.“ Také Včelař 9 zásobuje medem hlavně rodinu: „Já mám vnučku Šárku, ta je překladatelkou, ona je věčně nekde po světě...tady mám nejaký zbytky od loňska, temu se nic nestane, nekdo to nevěří, to je eště med, a ona prostě nic jinýho neexistuje, ona vůbec cukr ne, cukr pro ňu neexistuje, jedině tady to. Takže já co mám ten zbytek medu, tak ho chráním. Takže sem to nechával většinou rodině.“
Druhou skupinu tvoří zákazníci z řad známých, spolupracovníků či sousedů nebo lidí, kteří si včelaře vyhledali na základě informace od třetí osoby.
Odběrateli Včelařky 3 jsou sousedé, „v Olšanech jsou to tak tři lidi, kterém dáváme....“ a dále spolupracovníci v zaměstnání: „Od strýce manželka dává do práce...takový drobný prodej.“ Včelař 9: „Když tech včel bylo deset, tak vždycky sem měl neco navíc.. Pokud něco bylo, tak sem prodal dycky, ale těm nejbližším.... No, tak já sem byl v tiskárně, že tak to bylo: ty máš včele, dones. No tak. Já sem nepotřeboval žádný shánění.“
Včelař 2 se z dotazovaných řadí mezi největší producenty s dlouholetou tradicí. Med prodává ze dvora ve velké množství: „Už chodijó 40 let. To už je automaticky... Kdo semka jede, má na papíře napsaný tolik a tolik takovýho a takovýho“. Jako stolaři vyrobili jednomu zákazníkovi na med i přepravku.
Třetí možností, kam může směřovat produkce medu, tvoří výkupny nazývané též sběrnami. Do nich směřuje med, vyskytne-li se sezónní nadprodukce nebo med, o nějž není mezi lidmi zájem. Včelař 9 popisuje funování takového výkupu: „Když sem ze začátku, já sem měl tech včel, já nevím, ale dvanáct a byla větší snůška, tak jsme to dali do Jednoty. To nebyl problém. Tady byla jednota, takzvaná a to nebylo vozit to do Vyškova. My prostě jsme řekli, paní Vágnerová, byla vedócí, doneste...kolik chcete..objednéte nám 15 konví. Jednoťáci to dovezli sem, chlapi si to rozebrali, vrátili to tady, ona nám vyplatila peníze, tebyl žádné problém.“ Včelař 2 dává do výkupu pouze v případě, „když je přetlak řepkového.“ Včelařka 1 med do výkupu nedává, „čas na to není, není toho tolik“.
Pro med, podobně jako pro řadu dalších domácích produktů, především ovocných destilátů existuje ještě specifická kategorie upotřebení. Ústy Včelařky 3 používá se jako „takové se říká - prezent, když nekomu kilo medu dáte, že.“
7. 2. 2. 3. Klientela
V rámci zkoumání vztahu producent - spotřebitel jsme také zjišťovali, odkud se zákazníci o včelaři dověděli. Včelařka 3: „No, většinou v té práci třeba to nabídne, že, nebo v tech Olšanech to vědí, že ten med máme, jo. No tak asi.“ Včelařka 1 nabízí med především v práci. Ptá se: „Chceš? Budu mět med.“ Platí, že čím menší včelař a tedy i množství medu nabízeného k prodeji, tím užší vazba mezi ním a kupujícím, tedy menší anonymita na obou stranách. Chromý patří mezi 6 včelařů z vesnice, další včelařící chataři. Chodí k němu ti „z jeho konce dědiny, sousedi,“ Je malovčelař, „tak si řekli jedni druhém.“
Klientela se rekrutuje ale i ze vzdálenějších lokalit. Včelař 6: „Byla vod nás jedna děvčica v nemocnici v Blansku. No, a tam s ní ležela jedna. Tak vo tom mluvila, že tady má včele někdo. A vona: ‚Domluv mně prosimtě tam med.‘ Tak mně domluvila med. No, tak teda sem už jezdí.“ Kromě Blanska má odběratele také z Hodonína, Brna, Olomouce, Vyškova, Bučovic a dokonce Prahy, kteří mají v obci vilu.
Okruh odběratelů je vesměs stálý. Když „jeden vypadne, jeden přijde zas, a tak to pořád takhle nějak..“ Včelař 6 si vede záznamy o množství vytočeného medu, je uvedeno komu ho prodal. V zápisníku nových klientů ovšem nejsou adresy, ale počty, kolik kdo v daném roce odebral medu. Většina z dotazovaných podrobnou evidenci o množství získaného medu nemá. Včelařka 3 v této otázce odkazuje na svoji babičku, která má přehled.
Největší producent medu mezi dotazovanými, Včelař 2 přiznává, že všechny zákazníky nezná. Dověděli se o něm formou „sněhové koule“ jeden řekne dalšímu. „To je v návaznosti. Ti lidi se to dovijó.“ Na jejich domě visí keramická tabulka, která nás nenechá na pochybách, že jsme před domem včelařů. Vytvořil ji jeden z jeho klientu z Vyškova, majitel keramické dílny. Včelaře 6, který velikostí své produkce patří mezi již také do kategorie malofarmářů (35 včelstev) jsem se ptal, zda neuvažuje o rozšíření klientské základny. Odpovídá: „Já už bych s tím měl problém. Já bych to nestačil. Protože ti lidi přijdou brzy a já třeba mám něco vytočený a nevím, jestli bude snůška dál. Tak říkám: ‚Já vám nemůžu nechat. Jenom takový množství.‘ Ale pak se stane, že teda přijde ta snůška dál ještě, ale ty lidi už sem nepřijdou, protože voni o tom nevijó. To já bych musel mít seznam telefonní a každýmu volat.“
Ve dvou případech se ukázalo, že včelaři se snaží uspokojit svůj okruh odběratelů i tehdy, když už vlastní med nemají. Včelař 5: „Letos sem nestačil pokryt poptávku, tak sem 56 kilo nabídl jako kšeft kamarádovi.“ Včelařka 1 přidává postřeh o roční době, kdy je o med největší zájem. „Ale zajímavé je, že většinou chcou med v zimě. Čerstvý moc...to musím..Ale pak se to dycky rozjede a prodám to. Takže v zimě buď teda doprodávám svůj, když mám ještě nějaký a jinak třeba beru od Hály a nebo tady od Pavla Strnada.“
Pro Včelaře 6 je produkce medu důležitou motivací věnovat se včelaření. Snížil počet chovaných včelstev na současných 35 a vzhledem k věku (75 let) a fyzickým možnostem uvažuje od dalším snižování stavů, případně zanechání včelaření. „Kdybych neměl zájem o ten med, tak bych to už dávno udělal, ale lidi pořád chodí.“
7. 2. 2. 4. Percepce medu a poptávka
Dovolíme si na tomto místě drobnou vsuvku věnovanou vnímání kvality medu v závislosti na jeho barvě, resp. původu a regionu. Olšany patří mezi lokality, kde je snůška výrazně ovlivněna lesem. Lesní med, tj. medovicový, je na rozdíl od medu květového získáván ze šťáv, které včely sbírají na listech nebo jehličí stromů, především smrku, modřínu, dubu lípy svídy topolu, javoru, ve zdejší lokalitě v minulosti také jedle.[141] Medovicový se kromě původu liší také barvou a chemickým složením. Je zpravidla tmavý, vykazuje vysokou hladinu dextrinů, které mu uchovává tekutou až hustě kašovitou konzistenci, popelovin a melocitózy, cukru, který je pro včely hůře stravitelný a nedoporučuje se, aby na něm zimovaly. V opačném případě se může stát příčinou zdravotních komplikací včel a v některých případech vést dokonce k úhynu včelstva. „Akorát modříny a bory jednou medovaly v září, přišlo se o hromadu včel!!“(Včelař 5) Od nektarového medu se medovicový liší také obsahem dusíkatých látek.[142] Z uvedených charakteristik je pro nás důležitá především barva. Pro řadu lokalit, kde převažuje lesní med, je totiž tmavá barva známkou jeho „pravosti“. Lesní med je zde synonymem skutečného, a tudíž i žádanějšího medu. Řepkový med, připomínající svou barvou spíše sádlo, se tak v lesních oblastech netěší takové přízni, jako med lesní - tmavý. Svědčí o tom výpověď Včelařka 3: „Ten řepkovej med většinou dáváme pryč, třeba aji Sedláčkovi[143], prostě do výkupu ho dám. Protože vo to zájem není a ani ho ani tolik nespotřebujem‘. Toho většinou je nejvíc, že, tak ho prostě ani nespotřebujete tolik.“ S podobným postojem k tmavému medu se setkal i Včelař 6 z Nemojan, kde je zastoupení lesních společenstev již nižší. „Tady to je taky, ale ne tak jak ve Volšanech... Tam byl vždycky jenom lesní med. Tam řepka nikdy nebyla. Voni to neuznávaj‘. Já sem dělával v Brně. Měl sem kamaráda vod Pohořelic a ten, když sem mu dal náš med, lesní,ten ho donesl domů a říká: ‚otec říkal, že to není med, že to seró mšice‘.“ Že se řepka v Olšanech nepěstovala potvrzuje Včelař 5: „Teprve třetí rok vytáčíme řepkové med. Nikdy tady v našej oblasti nebyla řepka.“
Včelař 2 z Ježkovic, rovněž obce obklopené lesy glosuje: „To je tak zlajdany. Ale je to jenom v hlavě. Ten med je stejně kvalitní ten světlé, jak ten tmavé. Má to trochu jiný vlastnosti, trochu jinačí složení. Ale jako na zdraví a na slazení je to úplně stejný.“ Situace se ale mění, o čemž svědčí Včelař 2: „Ale už se naučili aji pastované.[144]“
Pro doplnění zmíním poznámku Antonína Přidala z přednášky v centru ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov, kde se zmínil o tom, že Němcům nechutná lipový med, který považují za plevelný.[145]
7. 2. 2. 5. Ekologické včelařství a podpora lokálních produktů
Řekněme si, co se vlastně skrývá pod označením bio med. Chov včel v režimu ekologického zemědělství je takový, který v produkčním chovu dlouhodobě vylučuje veškerá neplnohodnotná aditiva (např. rafinovaný řepný cukr) a jakákoliv xenobiotika (např. antibiotika), která jsou zakázána používat podle světových ekologických standardů.[146] Včelstva jsou chována v přirozeném prostředí (smíšené, rozsáhlé lesní porosty) a v originálních úlech z přírodních materiálů. Systém chovu vychází z přirozených potřeb včel, které podléhají poměrně rozsáhlému a dlouhodobému studiu a modifikují veškeré řízení chovu. Přírodní výběr pak vede k chovu vitálních, přizpůsobivých včelstev, která nevyžadují nepřirozené zásahy člověka, které se v průběhu času jeví jako chybné.[147] Ekologický včelař musí být pochopitelně registrován, aby i med vyprodukovaný v systému ekologického zemědělství mohl být certifikován některou ze zmocněných společností jako bio.
Naši respondenti však až na výjimky nachází pod pojmem bio něco jiného.
Včelař 6: „Bio. Bio musí byt každej med. Protože jinak kdyby to nebylo, tak včela to nemůže nosit..“ Včelař 5: „To považuju za nesmysle všechno, protože...Vonehdá jsem poslouchal: biobrambory. Já bych rád viděl toho, kdo... Vypěstovat biobrambory můžu já. Na zahrádce, kde si zasadím tak jak kuchyň, budu na nich sbírat mandelinku, nebudu jich stříkat nic a pohnojím to slepičákama třeba nebo nejakó vod králiků mrvó. Ale jestli má nekdo míru, dvě, tři, hektar brambor, musí postříkat proti plísni a proti mandelince. Jinak žádný brambory nevypěstuje, jo, a kdo mně chce vykládat potom o bio. A tak to máte se vším. Dneska obilí. Podívejte se na soukromý pole, kde je a podivéte se na JZD. JZD to máte jak když střihne všechno, žádná tráva na tym. Máte nekde soukromníka, keré tam má kousek pola. To vidíte samó metlicu v té pšenici a v tym, samý vostí a to....A bio? Divéte se. Včelařství je vlastně, bych řekl bio. Je bio proto, že je to produkt přírody. Z jara dejme tomu, ty včele vylítnou, posbírají květy ať sou to jabloně, třešně, hrušky nebo cokoliv, to je bio. Posbírají pampelišku, je bio. Na les, je to bio. Včelařský produkty só, to věřím, že je to bio. Ale jinak nic.“
Podpora místní produkce může mít řadu podob. Mohou to být jarmarky pořádané při určité příležitosti, trhy, ale také systém certifikace produktu mající za cíl doložit jeho regionální původ a kvalitu. Certifikace může být pochopitelně také výrazem marketingové strategie, která má uvést produkt tak říkajíc do světa a tím zajistit jeho odbyt, potažmo podporu producenta. Dotazovaní se s ním však namnoze nesetkali. Někteří vůbec nezareagovali, odpověď dalších byla negativní, jako v případě Včelařka 3: „Lokální značení produktů? To sem neslyšela teda...“ „Ono teďka to je trend ty lokální věci. Vůbec ve všem. To není jenom v medu, jo. To je ve všech výrobcích, v pivech...“
7. 2. 3. Profesionalizace
Z necelých padesáti tisíc členů Českého svazu včelařů jich profesionálně hospodaří pouze padesát[148], jiný zdroj uvádí číslo 100, tj 0,2 %[149]. Nikdo z respondentů se nevěnuje včelaření profesionálně. Dle třídění z hlediska velikosti provozu lze dva z dotazovaných zařadit mezi malé farmáře (35 a 112 včelstev). I mezi chovateli s nižším počtem včelstev jsou včelaři, kteří o této variantě přesto uvažovali. Jaké jsou tedy důvody pro zachování statu quo? Nejrelevantnější jsou odpovědi respondentů, kteří mají k profesionalizaci nejblíž - Včelař 2. a Včelař 3. Vedle rozsáhlého chovu (ca 112 úlů) vykonávají své původní řemeslo, kterým stolařství.
Předně je to vysoká míra rizika. „To včelaření je tak labilní, jak když zemědělská výroba. To je úplně sténý. To záleží na přírodě a temu neporučíš. Buďto med je, anebo není. A když by dva, tři roky nebyl, tak co, se pudeš pást. A to se může stát. Já sem to teda nezažil, ale může se to stát. To (stolařství) máš jistotu. Zeženeš kšeft, zeženeš ho - zaplatijó ti. Ne, že bych to nestihl dělat, když bych nedělal nic jinýho... Tak jako v pohodě, jako. To zas jako jo. I když u té včelařiny, to je práca celé rok. Děláš rámky a ... “
Nabízí se srovnat obavy z nejistoty a výpovědi o letech, kdy med nebyl, což Včelař 5 zažil za svoji více než 51 letou kariéru 2 - 3x. Také Včelař 6 zažil situaci, kdy snůška nebyla. Možná proto v případě profesionalizace mluví o potřebě přidružené činnosti. „Kde só velký farmy, třeba v Lomu u Mostu, tady v Bučovicích - Sedláček, v Buchlovicích Raisigl - má 500 včelstev. Ale zase von musí mít k tomu ještě nějakou činnost.. To by mu nestačilo. Chová matky, prodává, Sedláček má obchod, taky matky prodává. Musí to nějak kompenzovat. Ta snůška medu nemusí být vždycky, každé rok. A byly roky, já to za tu svou dobu, co včelařím jsem zažil jeden rok, kdy sem teda neměl med.“
Pro Včelařku 3 je důvodem ekonomická stránka: „Představit jo, ale já bych do toho nešla. Nevím, jestli bych to riziko, jako to podnikatelský, jako jo, jestli bych to prodala...Já bych se té práce nebála, já bych se bála té ekonomiky dál. Jestli bych to prodala, jestli bych to udala. Dneska ty ceny jsou všude takový. Jestli bych to za tu cenu jakou bych to měla, prodala, jo, tak ekonomická stránka.“
A pak jsou včelaři, kteří o této variantě ani neuvažovali. Sem patří Včelařka 1: „Ne, ne...Nebere mě to tak, abych...protože to by muselo byt...sem někde četla, jestli na uživení by mělo být 300 nebo 400 včelstev, tak jako...ne. A to už potom není včelaření, to je fabrika.“
7. 2. 4. Podpora
Téměř na každé včelařské schůzi přijde řeč na dotace. Informace o možnosti je čerpat, podmínky, za kterých je to možno, vyřizování náležitostí. Ministerstvo zemědělství konstatuje, že se díky národním dotacím a dotacím kofinancovaným z prostředků Evropské unie se podařilo stabilizovat stavy včelstev způsobené převážně ekonomickými důvody, především v 90 letech.[150] Podle předseda Českého svazu včelařů Luďka Sojky působí dotace podpůrně z hlediska ekonomického a veterinárního, nebo „snižují vstupní náklady, zajišťují svědomitější léčení.“[151] Vztah k dotacím ze strany našich respondentů je ambivalentní. Jeden póĺ tvoří názory, že dotace jsou zbytečné. Druhý, že jsou nutné. Ve všech případech však uznávají peněz je třeba. „Víte, jak de vo prachy, só všeci stejnyho náboženství.“(Včelař 5)
Včelař 5: „Stát nám dává třeba 150, 180 korun. A já říkám, že by nám neměli dávat nic, protože my si vyděláme na sebe a zbytečně ruinujeme státní pokladnu. To nejsme jenom my, takovéch je spósta, včetně jich...Pořád se mně zdá, že sto korun za kilo medu je moc. Pořád se mně zdá, že toho medu mám dost a že si vydělám dost. Když prodám metrák nebo 120 kilo medu, mám hromadu peněz. I když koupím dvě kila mezistěn třeba, to nic neznamená, že. A ostatní náklady na ty včele? Snad ten cukr. No, a ten jsem si koupil po 10 korunách, po 9. No, i kdybych za něho dal 20,- nebo 17,- , tak ten metrák nebo 60 kilo teda, tak to nésó žádný peníze.“ Přiznává ale také, že by byla škoda je nemít. „Já mám desatery. 1800,-. Kde vemete osmnáct set, že? A nebo před pár letama. Někdo přišel o včely. Jeden rok nám dali, já nevim, ale patnáct set za včele, kdo přišel a kdo je nahradil teda hned další rok. Já sem přišel o troje, jak byla tá medovicová kalamita,...tak jsem dostal za troje taky hromadu peněz...“
Řada včelařů využívá základní dotaci 180,- kč na nákup cukru. Poměry ceny cukru a medu vnímají někteří jako nesrovnatelné a nepříznivé. Dříve stával cukr ca 8,30 kč/kg a med 50-60,- kč/kg. „Dnes vlastně první med, řepkový taky vykupují za 36,- vloni, letos víc. Ale vzhledem k tomu, že já toho tolik nemám, tak s tímto nemám problém, protože já ho prodávám až naflaškované, to už je trošku lepší cena.“
Problematika cukru je pro nás zajímavá také proto, že oblast patřila k významným cukrovarnickým lokalitám. V případě Drnovického spolku je nespravedlivé rozdělování cukru zmiňováno jako důvod odštěpení od Vyškovského a vznik samostatného spolku v Drnovicích.
7. 2. 5. Neekonomický rozměr včelaření
Včelařství nepřináší pouze hmotný prospěch, ale zahrnuje celou řadu neekonomických hodnot. Ty jsme se snažili mapovat pomocí otázky: Co včelařství dává a co bere?
Mají-li dotazovaní vyjmenovat, co jim včelařství dává, objevují se takové hodnoty jako radost, pohoda, uspokojení. Na straně druhé je to čas, ale ten nikdo z dotazovaných nepovažuje jako ztrátu, neboť „já ten čas rád vobětuju. Ta‘ mě to baví. Mě to baví, mě to baví! Su v lesu rád. To je moje tady.“ (Včelař 2) Bavila by ho i práce na políčku, které mají za humny, péče o hospodářská zvířata. Do nedávna měli kozy, býka. „Ale když máš tolik včel, tak ten čas na to néni. Mě by to bavilo, ale musel bych na to mět čas. Já ho nemám, takže mě to nebaví a už se mi to začíná protivit.“
Včelař 6: „No, uspokojení strašný. Já mám z toho radost. A jinak, nebere mě to nic dneska. Čas nepočítám, protože su doma. Jde si tady k tomu, kdy chcu, nemusím k tomu nikde jezdit, že.[152] Já to vobejdu, podívám se, že, vidím, jak to lítá. Mám z toho radost, když se to zjara, když to začne sílit, že je to zdravý. Potom, když teda začne tá snůška z té řepky, dám tam ty mezistěny a teď to vidím, jak to staví ty včely, že. Tak to je pro mě velký potěšení. A takovýto žihadlo a to všechno, to de bokem. Já to mám čistě pro to potěšení, že mě to baví.“
U Včelaře 5 se stránka ekonomická a neekonomická mísí: „Co mně to dává? Dává mně to radost z teho, že když potom se vytáčí, víte, a máte ten med a prodám ho, tak že vidím, že z teho sem utržil vosum, devět tisíc a vono to pro důchodce není k zahození jako, no.“
Pochopitelně je včelařství také koníčkem. Včelař 3.: „Pohoda. Dělám to rád. Dělám to...Je to koníček. I když je to přerostlé koníček, ale...Nevím, nedokážu moc dlouho ležet, ne...Můžeš nad něčím přeméšlet, něco vylepšovat, nad něčem bádat.“ Může být také zábavou: Včelař 5: „Je to zábava, víte. Nekdo má tu zábavu, že de do hospody na to pivo každé deň a vypije si dvě, tři piva a je to pro něho taková... nemůže bez toho byt, droga. A pro nás je to tó drogó asi, teda, ty včele. Já když v létě vstanu ráno, třeba pouštět slepice a je pět hodin nebo půl šesté, jak kdy se vzbudím, tak zároveň běžím se podívat na včele, jestli už nosijó, jak to vypadá...“
Gottlieb, Lapka ve své studii mluví o dvojím zakotvení rolníka. Rodovém, které vztahováním se k minulosti vytváří kontinuitu, a transcendentálním - Bůh, Řád. Také mezi včelaři se objevuje motiv tradice, spojení s předky. Včely jsou nástrojem vytvářejícím kontinuitu s rodem - „dědeček včelařil, my jsme to přebrali“. Včelařka 3 „Tak nebere asi nic...Co nám dává? Asi takovej nějakej...Já říkám, u nás je to ta tradice a tak nějak člověk se cítí, že nese takový jako poselství, nějakej takovej...že té přírodě pomáhá nějak, že žije v souladu s tím. Nebo na mě to tak působí... A strašně mně dělá dobře, když vlastně se podívám do toho úlu jaká je tam ta energie. Jak tam prostě ty..., jo? Že to tam voní tou energií. Opravdu ta příroda, společenstvo tech včel...to si myslím, ten dobrej pocit, že ty včelaři určitě maj‘...Vždycky to tak u nás bylo, že člověk k tem včelám měl kladné vztah.“
7. 2. 5. 1. Relaxace
Zajímavým fenoménem s nímž jsem se setkal, jsou postele ve včelínech. Včelař 7 : „Dokonce tady je zvyk, já to mám aji teďka, jenomže není čas, prostě otoman. Prostě v tym včelíně se dalo lehnót a dalo se tam odpočnót po obědě, a podobně... Takže to byla taková relaxace, a vono to má něco do sebe. V tom včelíně, když se usne to je zážitek.“ Včelař 3.: „Tady su v lesu. Asi nedal bych si to nikdy asi nekam na pole nebo nekde do nejaké jalové zahrady. Tady su v lesu. Tady je přehrada kósek. Sednu na chrchla, sjedu, vykópu se, zas jedu dom. Postel tady mám. Sice se mi podaří dvakrát za rok tady si přečíst blesk, ale tak když su unavené, tak si sem lehnu.“ V jednom včelíně jsem viděl a posléze také slyšel rádio.
Včelař 2: „Ty, ale dřív jak sem měl na těch úlech tam tu deku, tak já sem tak, ještě tak před čtyřema, pětima rokama třeba dvakrát za tédeň si tam lehl, jo. Narovnal sem záda, hoďku třeba, přečtl sem si Včelařa v klidu, jo, krásně teplo, všecko dobrý. A letos, dva roku už je to nic. Nevím, čím to je. Jesli už nestíhám? Že dřív sem to pomlátil za chvilu...?“ Dřív na humně neměl úly. Nyní až po mlat. Přebrali se synem provoz s ca 112 včelstvy, k tomu stolařská dílna. Včelař 2 touží po klidu. Nevyhovuje mu, že kolem jeho včelínů vede cyklistická trasa, také proto, že několikrát došlo málem ke zranění. „Těch lidí je tady moc. Já potřebuju mít klid.“ Včelín je prostorem soukromým, zátiším, koutem intimity. Včelař 1 tam má vystaveny tématické kresby svých vnoučat.
Přítomnost včel nejednou slouží jako důvod k procházkám, především zimním.
Včelař 3.: „V zimě vemu běžky, vobjedu to stanoviště...se podívám, tak se podívat, stopy, eši tady někdo nemóňá... Člověk má furt, aji přes tu zimu nad čím přeméšlet.“
Včelař 2: „Aji v zimě sem semka chodíval. Sněhu po prdel... Teďka už se mně jak když nechce, nebo co....Asi se mně nechce. Tak chodíval jsem v nedělu dopoledne. Teďka v nedělu ráno vstanu o šesti hodinách a jdu dělat rámky.“
Velmi často se lze setkat, že včelaři se těší na jaro.
Včelař 6: „Nikdy jsem jako tak nějak neuvažoval, že bych z toho mohl žít, anebo...Mně to bylo jako taková zábava. Já jsem to měl vopravdu pro zábavu. Nebo pro potěšení. A bavilo mě to - prostě ty včely mám. Já jsem dokázal u toho sedět a dívat se na to, jak to lítá, ti trubci, a když matka byla na oplozovačce, jak lítá, jak bzučí, prostě sedá nato česno. To mě tak jako uspokojovalo. Ale ten výdělek teda, ten byl jako druhořadé. Ten nebyl prvořadé. To jsem jako nepokládal já za prvořadou věc. Pro mě bylo tady to, že jsem mohl ty včele s nima žít takhle a mít je tady a tak, to bylo...“. Neukazuje tato formulace ještě dál? Totiž k vnímání včel, nikoli jako zvířat, o něž se starám, které mi patří a slouží k mému prospěchu, ale také že spolu s nimi sdílíme tentýž prostor. Sounáležitost, kterou by ocenili hlubinní ekologové a která zavání až mystickým vnímáním - „sestra včela“ sv. Františka?
Včelařství může sloužit i jako prostředek duševní hygieny s dopadem na národohospodářské zájmy. „Správné a zdravé využívání volného času je totiž označováno za významnou pracovní sílu. V případě záliby ve včelařství se nejen regeneruje pracovní síla, což kladně ovlivňuje základní pracovní proces, ale vznikají navíc přímé národohospodářské hodnoty v podobě včelích produktů a opylovacího efektu včel.“[153]
a je na místě, pokud se to daří, také určitá hrdost, byť nereflektovaná. Včelař je vyhledáván, jak jsme si všimli v kapitole věnované odběratelům produktů. Pan včelař. Sociální status, podobný jako sedlák, kterému se dařilo. Ovšem mít svého včelaře je pro většinu současných lidí představitelnější, než mít např. svého zelináře. Zatím. Podobně je tomu s drobnými vinaři.
7. 2. 5. 2. Pocit úspěchu
Při rozhovoru se Včelařkou 3 vyvstala otázka, co pro včelaře znamená mít úspěch. Říká: „To je zajímavý. Až byl (dědeček) nemocné, tak se mu nejvíc dařilo“. Její dědeček při zaměstnání choval 3-4 včelstva, na důchod rozšířil chov na 11 úlů. Je tedy měřítkem úspěchu počet včelstev, chovatelská dovednost? Včelař 5 zase mluví o otci, který také včelařil. „Ale nebyl úspěšné nějak.“ Snad pro množství získaného medu? Na otázku čím se to dá měřit, odpovídá, že „produkcí medu.“ Také vědomí,že jsem vyhledáván, že existuje skupina lidí, která má zájem právě o mé produkty - klienti, mnohdy vážící vzdálenou cestu, mohou v člověku vzbuzovat pocit úspěchu. Domnívám se dokonce, že kořeny pocitů úspěchu mohou tkvít v ovládnutí přírody, mírněji řečeno v uchopení těžko uchopitelného, zvládnutí náročného na znalosti, intuici a cit, pochopení přírodních cyklů, které jsou nevyzpytatelné.
7. 3. Environmentální rozměr včelaření
Postavení včely medonosné v ekosystému se věnujeme v jedné z úvodních kapitol. Vzájemná kombinace pro včely charakteristických vlastností, především tvaru a uzpůsobení těla ke sběru nektaru a pylu, vysokého stupně organizace včelího společenstva, florokonstantnosti apod., ji řadí mezi nejvýznačnější opylovatele. O včelách a včelařství tak zároveň není možné uvažovat, aniž bychom nebrali v potaz také rostlinná společenstva. Potravní zdroje představují spolu s hnízdními podmínkami a bohužel stále častěji také veterinární péčí limitující faktory pro výskyt včely medonosné a tím také pro efektivnost včelaření. Mons. František Adamec prý vyslovil pět „P“ včelařství: povětrnost, tj. klimatické poměry, ve kterých se včelaří, pastva, plemenný chov, tj. jakost včely, stupeň prošlechtění, pan včelař, tj. odborné vědomosti a celková zdatnost, a příbytek včelí, tedy úl.[154] Při vší úctě k velikánu včelaření na Drahanské vrchovině a vlastně včelaření vůbec, si dovolíme drobně těchto pět „P“ poupravit a přidat k nim „P“ šesté. Vznikne nám tak řetězec: podmínky prostředí - příbytek včelí - pastva - pan včelař - plemenný chov - péče veterinární, který otevírá dveře k další kapitole věnované environmentálním souvislostem včelařství.
7. 3. 1. Povětrnost a příbytek včelí
Jednotlivé články řetězce pěti „P“ se od sebe liší mírou, kterou je člověk dokáže ovlivňovat. Povětrnost, nebo též klimatické podmínky může včelař ovlivnit jen velmi málo. Připouštíme-li, že vůbec může, máme na mysli opravdu nejzákladnější opatření, které vliv prostředí upravují. Jsou to např. umístění včelstva tak, aby bylo chráněno před studenými větry, nebylo v blízkosti vodních ploch či míst, kde se drží vlhkost nebo v mrazové kotlině. Česna úlů by měla směřovat nejlépe jihovýchodním, příp. východním či jihozápadním směrem. Vystavení úlů nepříznivým povětrnostním vlivům lze také řešit vybudováním včelína, kde jsou umístěné úly chráněné proti větrům a včelař zároveň získává zázemí, nebo výsadbou větrolamu.
7. 3. 2. Včelař jednající
Environmentální kontexty včelařství se začínají měnit v okamžiku, kdy si člověk uvědomí možnost využít přirozených vlastností včel k plnějšímu využití jejich potenciálu. Drsněji, ale možná jasněji řečeno, když se nám podaří, „abychom přírodu donutili odevzdat více, než ve svém přirozeném běhu dává.“[155] Není na místě představovat si hned po předcházející větě bezbřehou exploataci včelstev v touze po maximálním zisku. (I když ani tento motiv nelze u řady chovatelů zcela vyloučit.) Jedním z prvních kroků při „ochočení“ včel je vytvoření nápodoby jejích přirozených hnízdních podmínek, včelího příbytku - úlu. Včelám může být konec konců jedno, zda se temná dutina, kterou obývají nachází ve skále, starém dubu či dřevěné bedýnce. Úly řeší především pohodí člověka při jejich obhospodařovávání. Během vývoje prošla úlová otázka řadou změn a názory na používání těch kterých úlů se velmi liší i dnes. O některých dalších zásadních objevech a vynálezech, jako je rozběrné dílo a medomet, jsme se zmínili v úvodní části.
7. 3. 2. 1. Pastva
Vraťme se na chvíli znovu k problematice potravních zdrojů. Pro zdárný průběh vývoje včelstva je kromě počasí důležitý také přístup k pylu a nektaru, v nichž jsou obsaženy látky nezbytné k jejich životu (dusíkaté látky, glycidy, tuky, vodu, minerální látky, vitamíny a růstové látky). Pyl sehrává svoji roli především v době zvýšené aktivity včelstva. Nejvíce se jej spotřebuje na výživu plodu, především při jarním rozvoji včelstva, během roku jsou jeho konzumenty také mladé včely, hlavně kojičky a stavitelky.[156] V zimě je spotřeba mizivá. Nektar včely získávají ponejvíce z květů kvetoucích rostlin. Může být ovšem produkován také mimokvětními orgány rostlin.[157]
Životně důležitou látkou je také voda. Včely ji využívají k rozpouštění zásob, při trávení pylu, přípravě krmné kašičky a získávají z ní část minerálních látek. Jejím odpařováním regulují vnitřní klima v úlu, především v horkých letních dnech. Vodu získávají včely nejen z nektaru a medovice, ale také ze samostatných zdrojů. Její spotřeba je především v jarních měsících vysoká. Udává se asi ¼ litru na včelstvo za den.[158] Včelaři uznávají její důležitost. Není-li voda přirozeně v okolí ve formě potoků, vodních ploch, zajišťují ji včelaři především pomocí napáječek. Nabízí se otázka, zda by do okruhu zvelebování včelí pastvy neměla být zahrnuta také podpora projektů zaměřených na udržení vody v krajině. Otázka vodních zdrojů v krajině není, na rozdíl od zvelebování včelí pastvy mezi včelaři diskutovaná.
Včelí pastva představuje zajímavý fenomén včelařství. Včely ve svém okolí nachází přirozené zdroje potravy. Včelaři v zájmu zajistit včelstvům zdárný vývoj a sobě hojnou sklizeň, vyvíjeli v tomto směru řadu aktivit. O zvelebování včelí pastvy je možné se dočíst snad ve všech včelařských knihách. Včelí pastva byla leitmotivem včelařských schůzí, jak o tom svědčí zápisky kronik včelařských spolků, i tématem nejedné přednášky. Na první pohled bezproblémová činnost však získává jiný odstín, nahlížíme-li ji optikou dnešního managementu krajiny a ochrany přírody.
Rostlin, které poskytují včelám pastvu je velmi mnoho. Určitý druh je ze včelařského pohledu o to cennější, oč větší je jeho produkce kvalitního nektaru, medovice či pylu. Důležitá je také hojnost zastoupení druhu. Včelí pastvu můžeme rozdělit podle různých hledisek. Podle doby hlavního rozkvětu (rostliny předjaří - líska, olše, topol, jíva, většina vrb, podběl, jaterník, jara - třešeň ptačí, všechny ovocné stromy, jírovec maďal, bříza, bříza, buk, řepka, borůvka, aj., časného léta - akát, rybíz červený, rybíz černý, maliníky, vičenec, jetel nachový luční květiny, plného léta - lípa malolistá i velkolistá, zimolez obecný, pámelník hroznatý, ohnice, mák setý, chrpa modrá, komonice bílá, aj., podletí - máta, šalvěj, slunečnice, štírovník, druhá seč jetele červeného, vřes, aj., podzimní - astry, sléz, ocún, hořčice, svazenka), podle druhu snůšky ( rostliny pylodárné - bříza, olše, vrby, buk, dub, topol, pajasany, ořešák, javory, borovice, trávy, kukuřice, růže, mák, vlčí bob, divizny, třezalka tečkovaná dávající pyl i nektar - chrpa luční, chrpa čekánek, jetel luční a plazivý, bodláky, pcháč, slunečnice, lopuchy, bělotrn obecný, okurka, dýně, rajče, aj., medonosné - vikev setá, samičí květy jívy,), podle druhu stanoviště (lesy - již zmiňované jehličnany (ne ovšem v monokulturách), jilm, duby, javory, lísky, kalina, zimolez, plicník, orlíček, zlatobýl, aj.), louky a pastviny - popenec obecný, zběhovec, šalvěj přelenitá, kuklík, toten lékařský, tužebník jilmový, podběl obecný, starček obecný, chrpa luční, pupava nízká,kostival lékařský, pastinák obecný, bolševník obecný, pryskyřník prudký, kakost luční, bodláky, pcháče, lopuchy, aj.) ovocné sady , obdělávaná půda zemědělská - nejčastěji brukev řepka, hořčice, slunečnice, pohanka, vojtěška, aj.)[159] Platí však, že „nejlepší včelí pastvu poskytuje krajina, ve které jsou zastoupena různá společenstva rostlin a ve které od jara do podzimu kvete mnoho druhů rostlin.[160] Odborné stanovisko doplňme výpovědí Včelař 4, který popisuje „mimořádně příznivé podmínky“ na bruntálsku, kde působil jako lesník: „Tam byly krásně na jaře vonící louky, že, javorová alej přímo před chalupou, borůvčí tam kvetlo na mezích kousek, tak tam byla snůška pravidelná, v lese, tam rostlo spoustu vrbovky, rozsáhlý maliniska, to všecko byl přínos, jedle medovala, ten spadek z té jedle, ten med byl velice takový chutný, plná chuť taková...to bývalo někdy až pozdě na podzim.“
Včelařské knihy nabádaly, aby včelař „ladem půdu ležící co nejvíce využil pro včelařské účely výsevem nebo výsadbou nektarodárných a pylodárných rostlin.“[161] Na neplodných půdách za pomoci trvalek (srdečník, bělotrn, šanta, čekanka, z dřevin pak akát, tamaryšek, čilimník kustovnici, pámelník, ptačí zob křídlatec trojlistý, apod.) Nad řadou z nich by mnozí ochránci přírody spráskli ruce pro jejich nepůvodnost až invazivnost.
V jakém kontrastu s dnešními snahami o uchování ekologické stability a druhové rozmanitosti lučních společenstev, je věta z knihy Včelařství z roku 1955, kde se v zájmu zvelebování včelí pastvy na adresu luk a pastvin píše: „Pokrokový včelař, který bude ve spolupráci se statkovým agronomem a zootechnikem cílevědomě rozšiřovat včelí pastvu, nebude a nesmí poukazovat na ztrátu pastevních ploch pro včely, které viděl na pestrých lukách. Takové barevné louky mohly vyhovovat oku malíře, avšak pro zemědělce jsou jen průkazem jeho špatného hospodaření.“[162] Za rok po vydání citované knihy čteme v drnovické včelařské kronice tento zápis: „Toho roku (1956) se u nás začalo hospodařit ve velkém. Byly rozorány všechny meze, úhory. Včely tím ztratily mnoho dobré pastvy. Sejí se sice velké plochy řepky a je-li příznivé počasí, je to dobrá příprava na hlavní snůšku s jetelovin vojtěšky červeného jetele. Bohužel tyto jeteloviny, jichž se sejou velké plochy, jsou ještě před rozkvětem posečeny, aby se sklidilo a usušilo co nejvíce suché píce pro dobytek. Protože stále se jeví nedostatek krmiva. Na polích je velké množství plevele, který také meduje. Tento plevel škodí zasetým plodinám, proto se postřikuje nebo poprašuje různými chemickými látkami. Tím se velké množství včel otráví, což se projevuje na stálém klesání stavu včel.“[163] Spolupráce se statkovým agronomem a zootechnikem ještě patrně nebyla na požadované úrovni. O radostech a strastech spolupráce s JZD pojednáváme také na jiném místě.
Včelař 4: vzpomíná na podmínky, jaké byly, „když byly ještě meze a byly tam toto...Rostly tam taky chrpy a vlčí mák. Taková chrpa, to je úžasně medonosná rostlina. To právě, když jsem byl tenkrát v těch Biskupicích, tam zůstalo taky ležet jednou takový políčko ladem, anebo prostě to zarostlo, to jenom hučelo včelama. Modrá chrpa a na tom tech včeliček. Tož jsou podmínky různý, no.“ Hodnotí současné podmínky v okolí Lulče: „Tady je to dost omezený. Z toho pole prakticky nic. Louky tady nejsou, že, ten luční květ, no...Když zůstane ležet nějaký ten pozemek ladem, jsou tady ty tíž obdělávaný pozemky, nebo prostě vzdálenější zůstanou ležet ladem. Ale to zaroste takovou jakousi divnou ostřicí a prakticky, že by z toho ty včely něco měly, to nemají.“
Pro úplnost doplňme alespoň několik lokalit, kde se výsadby prováděli. V Drnovicích to bylo „kolem příkopu od kašny do potoka Drnůvka (300 topolů, 250 vrb v roce 1964)“, „V Horce byly vysázeny celé kulisy“ akátů, „všude po úvozech, u silnice pod Vinicó a všude, kde se dalo.“[164] V Olšanech se často hledalo místo vhodné pro zvelebení včelí pastvy. V roce 1935 nabízí př. Jan Fiala 1 měřici svého pozemku na vysázení prašníkových jív, které se rozhodli pro jarní pastvu opatřit. Doporučeno, aby každý člen tam jednu jívu zasadil. Další pozemek využívaný k výsadbám byl u hřbitova. Čteme, že zde byly vysázeny jívy (ca 1936). Na „Pastviska“ se měly na žádost př. Fialy vysázet třešně. O povolení žádali na zastupitelstvu. V roce 1937 byl vyplacen př. Fialovi příspěvek 100,- kč na zakoupení akátových sazenic, které byly vysázeny do Žlebu na jeho straně a „habrovanským zaopatřeno 200 saznic akátu na výsadbu břehů“. Vysazovalo a selo se v zahradách a na okraji lesa.
Podpora výsadeb se v Olšanech konala pravidelně. Sazenice získávali např. firmy Výzkumná stanice medonosných rostlin v Kelči u Hranic (rok 1937 - 43 keřů lísky červené, 43 kolekcí medonosných trvalek po 8 ks (yzop lékařský, huseník, hulevník, čistec vlnatý, Nepeta Mussinií, srdečník, šanta kočičí, krtničník, 100 pámelníků za 30 kč).
Olšanští se 11. listopadu 1939 zúčastnili také pastevní konference pořádané Zemským ústředím včelařských spolků na Stadioně v Brně[165]. V neděli 12. 11. od 8:30 následovala konference Družiny přátel plemenného chovu včel na Moravě, po níž následovala prohlídka výstavy pastevního odboru. V roce 1940 je v olšanském spolku zřízen dle pokynů Ústředí pastevní odbor, jehož členy se stávají K. Dundálek, J. Fiala z Olšan a Fr. Pokluda a Š. Možný za Habrovany. „Zvolení dle potřeby se budou scházet a budou mít na zřeteli výběr rostlin a zvelebení včelí pastvy.“[166] Podobně v Drnovicích funkce pastevního referenta. V roce 1934 obdržel diplom za zvelebení včelařství, zvláště včelí pastvy Julius Burian, včelař drnovického spolku. Na výsadby bylo možné získat také subvence z Ústředí.
Ne všem vysazeným nektarodárným rostlinám se ale v Olšanech dařilo - „zakoupeno 70 kg bučovky, jejíž pěstování na olšanských pozemcích se jeví jako bezvýsledné“[167], v roce 1942 čteme podobně: „nedaří se v této lokalitě medonosným pícninám“, což už v roce 1949 zdá se neplatí, neboť se píše: „hořčice i pícniny prospívají“.[168] Z z rostlin pěstovaných za účelem zlepšení včelí pastvy jsou z Olšan doloženy: lísky, „ruje“ (snad růže), svazenka, jetel bílý, štírovník, hořčice, „která se ve zdejším kraji z důvodů zeleného krmiva pro dobytek hodně seje“[169], ze stromů pak akáty, třešně, jívy, javory jasanolisté. K pěstování svazenky nacházíme výpověď, která jednak přináší podrobnosti o okolnostech sklizně, ale svědčí také o neznalosti rostliny běžnou populaci a má dozajista také svoji literární hodnotu. Sečení svazenky v roce 1951 bylo smluveno na 3 hodinu ranní, za rosy, aby se zamezilo ztrátám. „Někteří občané kteří tuto medonosnou pícninu neviděli a neznají zesměšňovali naše počínání a jednatele obvinili ze sabotáže, že organizoval sečení svazenky. Bylo slyšet po vesnici úšklebky, pořekadlo, by švec se držel svého kopyta a nepletl se do věcí, kterým nerozumí. Toto pořekadlo je již opravdu staré. Dnes chce vědět řemeslník, co dělá rolník a rolník, co dělá horník. Výmlat 102 kg a výsev, který se v plné hustotě zazelenal, přesvědčil každého lajka.“[170] Z autorovy vlastní zkušenosti patří svazenka stále mezi neznámé rostliny.
K výsadbám se vyjadřují také naši respondenti. Výpověď Včelař 5, z Olšan dokresluje situaci: „Kdysi sem pěstoval...teď mně to vypadlo, jak se to jmenuje? Kvete to modře, svazenku, jo. Jsme to tady začali prosazovat dost ve velkym. Tady jsme si pronajali pole zadarmo, protože to bylo ladem, tak sme požádali, jestli bysme tam tu svazenku, tak sme zasadili tu svazenku. Pak sme to teda mlátili, čistili, pak sme to prodávali jako organizace. Měli jsme v organizaci nějaký peníze, ale jinak nic. Zas to bylo, že sme měli teda nejaký prachy ta organizace, ale zase sme si to přstali. Protože sme viděli, že kolem toho, v tym malým, že je kolem toho spousa práce. Má to význam tehdy, pokud je to třeba na hektaru, vjedem do toho s kombanem, vymlátíme to a vyčistíme to zároveň, potom to má smysl, ale abysme sháněli fukar a kdo nám to poseče...“ O výsadbách v organizaci Luleč vypovídá Včelař 6 z Nemojan: „Sázely se vrby, vrby, topoly. Akáty ne. To není aktátovej kraj. Tady to nejde. To chce písčitou zem a tady je už tá Haná, přece jenom a tady už to...Ani tadyk na kopci. Ten kopec, tady, to máte, to je plný akátů, ale nikdy z toho nic nebylo. Akát potřebuje dusno, vlhko a teplo. A zpravidla, když vám kvete akát, přijdou bouřky a vorve to všechno a je konec. Von je potom takové narezavělé, vopadá a hotovo. To je pravidlo: rozkvete akát a hotovo. Bouřky jsou tu.“ Ale i v minulosti vysazené porosty vzaly v některých případech za své. „Řekněte, aby dělali nějakou výsadbu, když...Vemte si to, že my jsme třeba vysázeli...vrba - medonosná, nádherně kvete, nektar. Jenže, dneska žádné zákon neexistuje, tady přijede Povodí Moravy, stromy v průměru takle, no ¾ metru, pokácí, prodají, vodveze to a není nikoho, když dete na Životní prostřední tady do Vyškova třeba, na město. ‚My s tím nemůžeme nic dělat, to není naše, to je Povodí Moravy.‘ Povodí Moravy si dělá, co chce, vykácí vám to. My jsme chodili, dostali jsme tehdy 1200 kusů vrb. Chodili jsme, vysázeli. Dneska je to už všechno vykopaný, všechno zlikvidovaný. Nikam, nikam se nedovoláte.“[171] Zkušenost s ničením zasazeného má i další ze členů lulečské organizace Včelař 9: „Jako spolek jsme vysadili javory. 33 javorů. On jich nekdo samozřejmě usekl, takže z toho nezbylo...Když bylo výročí, tak sme tam dávali...A pak jsme tady vysadili tak zvané zlatobýl, jestli víte, co to je. S nejakým panem Vašíčkem, s přítelem Albertem nasadili kolem nádraží tady a...To se tak rozmnožilo, že dneska když jdu, tak je to na celým nádraží. Se díváte kolem kolejí a...je žlutý takový, to je plný. Voni včele..“
V zájmu rozšiřování včelí pastvy se objevila také řada cizokrajných rostlin. Včelař 9: „A pak jsem, nevím přesně v kterým roku, přišla tenkrát nejak nabídka. Nabízeli nám evodii. Co to je? Korejské strom. Tak sme si to vobjednali... já sem tu evodii jednu zasadil ke včelínu, sem si říkal, jak to tady může růst? Evodie, korejské strom? Dneska když přindete ke včelínu, je takové, je strom jak hrom. To vyrostlo strašně. Ohromné. A má to taková laty semen, semena. A to padá aji do vlasů. Ale když tam přindu a je počasí, tak to hučí včelama. Něco na tym mají. Už sem to ořezal kolikrát, a tak ten strom korejské,...tak to vyrostlo hrozně.“
V předchozí kapitole jsme se věnovali důležité součásti včelařství, především v minulosti - včelí pastvě. Ukázalo se, že v některých ohledech nemusí být dobré záměry zcela neproblematické. Nyní se podívejme, co vypovídají odpovědi včelařů o jejich environmentálním povědomí. Může včelařství toto povědomí prohlubovat? A jakým směrem?
7. 3. 3. Včelař pozorující
Domnívám se, že environmentální problematika je problematikou vnímavosti. V tomto ohledu představuje včelařství bohatý zdroj inspirace. Včelař je nucen vnímat roční období, změny, k nimž dochází v okolí i uvnitř včelstva. Učí se být pozorný a rozlišovat. Včelař 2 při popisu hledání včelích matek říká: „Chodíš na houby? Tak když chodíš na houby, tak než si ty voči zvyknou na tu zem a než se naučíš hledat, to chvilu trvá. To samo je to u té matky. My už to máme, že už víš, kde ju máš hledat.“ K dispozici má přitom nejen zrak, ale i chuť také chuť. Včelařka 3 popisuje rozdíl mezi hořčicí a řepkou: „To poznáte! Já dycky říkám, že řepku a hořčici musíte poznat. Že prostě ty silice tam...a v té řepce...Že jo, když jedete vokolo kvetoucí řepky, tak ta vůňa. Stejně tak u té hořčice, ta je taková pichlavá. Když to sníte, tak na koncu toho, té chuti, to poznáte...Když nekdo pozná malinu, tak to já taky nepoznám. Ale tady toto...to se ví.“
Včelař 6: „Tady je les, tady jsou pola. To je vlastně podhůří Moravskýho krasu, Drahanské vysočiny a Hané. Takový jak trojrozhraní by se dalo říct. Takže ty podmínky tady nejsó špatný. Jednak na jarní rozvoj, ale jinak i na snůšky jsou dobrý, vcelku.“
Včelař 2: „Včelař se dívá co v okolí kvete. Teďka: když vidíš, že se tam pasó včele, je to žlutý, tak buďto sou to nový vod někoho, nebo se podíváš do knížky, co to je. To só plododárný rostliny. Třeba starček* dává. To só takový žlutý kvitka v lesu. Nebo kanadský kvítko, máme to tady..no, nemůžu si vzpomnět teďka zrovna.“
Včelař 6: „Literatura říká do 3 kilometrů. (dostupnost potravních zdrojů) Co mám zkušený já, tak lítají až Vyškovu. Tam byla řepka, jinde nebyla. Tak jsem se na ně díval, protože vidím ten směr...Takže vona letí hodně daleko.“
Včelař 4: „Dřív tady pěstovali hodně řepu, že. Teď teda, co dovedó: pšenice, ječmen, pšenice, ječmen a hotovo. A kukuřici....Ta kukuřice tam dole, ta už je tady myslím třetí nebo čtvrtý rok po sobě...Ředitel byl na stáži někde v Americe už asi před deseti lety. A tak jak si dovedli v Americe tím opakováním pšenice, obilnin po sobě vytvořit prakticky pouště, tak on se tady to snaží taky. Omezilo se pěstování dobytka a kdesi cosi, jakýpak hnojení, jakýpak toto, to se jenom pěstuje...Sláma se zaoře, to je jedno, to se nemusí prohnat přes ty krávy, že, sláma, aby byla co nejnižší, to obilí, tak to něčím postříkají, aby to moc nerostlo. Ono to potom naroste nízký a to stačí zaorat a mají to pohnojený. Ten humus se tam dostane s tou slámou. No, tož jak dlouho to vydrží, já nevím.“
7. 3. 3. 1. Měnící se příroda
Výpovědi ukázaly vysokou míru všímavosti respondentů. Postřehy se týkaly nejen bezprostředního okolí, složení flóry, zastoupení biotopů v krajině, změn, ke kterým v něm dochází, střídání ročních dob, počasí, ale také mnohem závažnějších a specifičtějších témat jakými je např. problematika pěstování geneticky modifikovaných plodin či globální oteplování.
Včelař 2: „Nebo na počasí: sleduješ pořád počasí, celej rok. Kvůli tem včelám to potřebuje vědět esi bude fókat, nebude fókat, jak bude během tédňa? Na jaře třeba, když dáš na medník, jak só ty dvóprostorový úle, tak tam je velká zásada nepodtrhnót ty včele, a druhá - nenechat jich zas stísněný, protože v ten moment, jak pocítijó stísněnost, tak ne v tu dobu, ale co já vím za měsíc, za měsíc a půl ti vyletijó. To už je v nich, že se mají vyrojit, že to bylo malý, ten úl.“ Zde je patrné uvažování v předstihu, dle mého názoru typické pro hospodářské obory - zemědělství, včelařství, vinohradnictví. Včelařský rok začíná ve všech knihách podzimem. Včely, ale totéž se dá říct také o vinohradu či sadu, se připravují na sezónu na podzim či v předchozím roce. Silně se využívá zkušenosti, ale také „citu“.
Včelař 6: „Rozkvět stromů letos. Dlouho nebylo nic, byla zima, že. Naráz se voteplilo a to už sleduju, že to už je třetí rok tak. Naráz se voteplilo a všechno rozkvetlo. Včely byly slabý, protože neměly tu dobu, na tu snůšku toho pylu, protože potřebují zjara pyl a vodu. Med tam mají. To prostě nebylo. Začaly lítat na ty květy, strašně jich ubylo. Protože se tam vopracovaly. Ta generace včel prakticky, tá podzimní, končí svůj život takhle s rozkvětem třešně ptačí. A pokud jako nemají do té doby, kdy je pěkný počasí tu pylovou snůšku, tak ty včely se nemůžou rozvíjet, teď to vylítlo, tak jako letos, lítaly na ty stromy, padlo to... byly z toho žebráćci. Takže když přišla řepka, i když medovala dobře, tak to nebylo nic moc.“
Včelař 4: „Zajímavá věc byla jedna. Třeba na jaře ovocný. Já nevím, čím je to možný obyčejně včely nerady lítají na hrušku, letos teda lítají i na hrušky.“
Včelař 6: „Jistě. Já dneska vím, že akát u nás tak rokvítá v posledním týdnu května a začátkem června. Řepka, když bývala dřív, tak rozkvítala poslední týden v dubnu, začátkem května... Nebo třeba máte mšice. Puklice smrková - poloskrytá, skrytá. Teď vám ta puklice končí vegetaci, ti červci končí vegetaci tak do toho 28. června. Potom červnu už je to problematický. Pak nastupuje zas další. Byla jedle. Jedle, když začla, to bylo nádherný.Jenže jedla, ta zkrátka odešla z našich tady krajů, ta byla zničená a zlikvidovaná, prostě uschlo to a všechno to museli vykácet pryč. Takže jedle tady nejsou. Nebo dub. To máte taky určitý údobí. Člověk musí takhle sledovat a ty včely na to připravovat.“
Z konkrétních činností majících vliv na okolní přírodu jmenují dotazovaní vesměs opylovací činnost včel. Včelař 5: „Divéte se, možná to ovlivňuje to, že mám na zahradě trošku víc ovoce nebo neco takovýho. Ale řeknu vám zas tak. Mám včele, šestery a mám nad něma hned třešeň. Loni a předloni sem neměl žádnou třešeň. A bylo to tím, že mně to neopylily nebo byla nepřízeň počasí? Byla nepřízeň počasí. Letos střešní bylo nasypanéch jako mraků. Tak sme si třicet sklenic zavařili, něco sme pojedli ostatní spadlo a požrali to špačci. A tak to máte všechno.“ Jeho výpověď je zajímavá v tom ohledu, že vytváří protiváhu k tvzení o nenahraditelnosti včel při opylování. Včelař 5 pokračuje: „Vona ta příroda si dycky nějak pomůže. Včelaření zas jde dál. Opylení zas jde dál. Bévalo víc jablek, nebo to? Já nevím, jestli bévalo víc jablek, jak je dneska? Jednou je jich moc, podruhý nic. A myslím si, že tak to bévalo i tehdá, když tady bévalo tech včelařů v každym domě, přes jeden dům.“ Podobně vidí situaci také Včelař 6: „Já nevím. Já nevím. Když to vezmete takhle, tak oni říkají: ‚Bez včel by nebylo ovoce‘. Když včely třeba nelítaly na ty třešně. Vůbec nelítaly včely! Jindy to cítíte, jak to voní z těch úlů ta třešňová vůně. Vůbec na tom dohromady žádný nebyly a třešní bylo tolik, že to bylo strašný. Na ty jabloně taky. Nic extra to nelítalo. Tam nebylo něj tak...Jablka obrovský a plná, jo...“ Oba dotazovaní jsou dlouholetými chovateli. Oba uznávají vliv opylení včelami na množství sklizených semen např. řepky, i když nejsou o věci zcela přesvědčeni. Včelař 5: „Když nebudó včele, nebude to teda tolik opylený. Protože se říká, že třeba na hektar řepky, pokud se přisunó včele, tak je tam až o pět metráků víc semen.“ Včelař 6: „Třeba tu řepku, to musí, bez toho by to nebylo. Když se pěstoval jetel, tak zas byli čmeláci, že. Ti tu trubku nakousli, v prostředku ju překousli a ta včela tam dostala ten sosák, že, ta trubka byla dlouhá a ta nektária se tvořily až dole....No, ale tak já nevím, já...sice se to vypráví, že bez včel by nebylo to, ale... Já si myslím, že ty včely by nikdy neklesly pod takové stav, aby to něco dělalo, aby to ...prostě něco nebylo.“
Druhou skupinu tvoří včelaři, kteří o významu včel při opylování nepochybují. Včelař 2: „Tady jezeďáci tvrdijó, že ne, že to nemá žádné vliv. Kdyby ty včele nebyly, tak tam není nic ale.“ Kdyby nebylo včel, „to by šlo jedno za druhým.“ Včelař 3 vidí důvody neúrody ovoce, o němž mluví Včelař 5 a Včelař 6 třeba v „tym, že je blbý počasí, že ty včele tam nedolítnó třeba. Nebo nějaký jinačí...“ Je zajímavé, že význam včel při opylování zmiňují především starší včelaři, jako by se vlastní zkušenost nebáli konfrontovat s tím, o čem četli v odborné literatuře nebo co se obecně tvrdí. Včelař 3 „Já sem o tym četl už mockrát...“
„Jezeďáci“ mohou pro svá tvrzení opodstatňovat pěstováním samosprašných odrůd. Včelař 3.: „Jezeďáci, ty ti řeknó, že opylování...že všecko je samosprašny. Tam kde my čtem, tak to je blbost, že.“ Včelař 6: k problematice samostrašných odrůd a možnosti opylení větrem říká: „Vítr to vopylí... Spíš tady jako takhle ovocnáři, ty samosprašný odrůdy u těch višní. Anebo když sou ty jabloně. Anebo...berte to takhle. Dyť ten pyl, ten prostě když je to zjara, když to zraje, tak to lítá, je toho plný vovzduší, řeže to kolikrát do očí...Záleží co teda by měly opylovat. Tu řepku věřím, že tam teda...“ Pro doplnění doplňme výpovědí Včelaře 4 rovněž starého včelaře „Letos já sem na švestkch neviděl (včelu), páč švestky kvetly taky za toho sucha takovýho, sucho a větrno. Já sem na tom včeličku neviděl a přitom je taková nadúroda švestek, že. Čili se to všecko opylilo. To bylo opylený větrem, to včely ani nepotřebovalo.“
Jiný příklad ovlivnění okolní přírody uvádí Včelař 2. Vzhledem k velkému množství svých včelstev nechává v silných dobrých včelstvech líhnout trubce, „abych přebil takový ty všelijaký...z bodavéch včel. Ty nějací ty mrcci tady v dědině..to je jak u psů. Podvraťák, ten skočí hned.“ Trubci se totiž páří na určitém místě, tzv. trubčím shromaždišti, kde se slétávají matky a trubci z poměrně širokého okolí čímž je zajištěna obměna genetického materiálu, v případě šlechtěných matek a trubců z nešlechtěných včelstev v podstatě nežádoucí.[172] Včelař 6: popisuje zákonitosti a úskalí šlechtění takto: „To oplození, to musí být v takovým prostoru, kde ten chovatel má tu svoji linii, a pak to de. Ale jestliže tady máte: ten má bodavý, ten vod někud vodjinud, tak sou to potom takoví ti ´pasparti´, tak jako třeba máte to víno, to bago.“
Včelař Gottwald vzpomíná při hledání vlivu včelařství na článek z časopisu: „jestli sem to viděl nekde ve včelařství nebo nekde v časopisu...Dovezli sem nejaký stromy, myslím z Řecka a zjistili, že pod tema stromama leží spousta čmeláků a ty čmeláky to ničilo. Tak to nevím, co to je.“
7. 3. 3. 2. Globální oteplování
Včelař 5: „Já na takovýto, jak vykládají, globální oteplování a to...Na takový řeči já nevěřím. Tady byla doba ledová. A tá doba ledová, ta zas vodchází a tá doba ledová zase se vrátí. Ovšem otázka je, kdy? Já tvrdím, že naša sluneční soustava, jak máte Země, Mars, Venuši, Jupiter a...Slunce a motáme se kolem, tak že v tym vesmíru ešče i to naše Slunce se nějak pohybuje s tou naší sluneční soustavou a dostává se do takovéch období, kdy bude víc deště, míň deště...A doba ledová, a tak...A zase se to vrátí k temu normálu. Jenomže já se toho nedožiju...Já si rád čtu takový ty knížky: Dänikena třeba. To mám celýho pročtenýho. To když někde neco vyšlo, tak jsem to honem koupil. Našeho Součka třeba...“
7. 3. 3. 3. GMO
Řeč přišla, poněkud nečekaně také na problematiku geneticky modifikovaných plodin. Konkrétně se jednalo o kukuřici. Mluvili o včelaři z Lulče a Nemojan, tedy z oblastí, v níž se nachází velké procento agrocenóz osetých právě kukuřicí. Zmiňují ji včelaři Včelař 6, Včelař 4. Z rozhovoru nevyplývá, že by se včelaři nějak více znali, ale vědí o sobě.
Včelař 6: „Jedna obava je tady velká. Že ta upravovaná kukuřice, jo, že to bude možná mít nějakej dopad. Protože v Americe přišli o včely...“ Z tohoto důvodu? „To nevím, to nemůžu říct. Ale pořád se začínají hádat vo to, jestli to bylo rádiovéma vlnama, jestli to bylo elektriké, jestli to bylo těma mobilama, prostě neví co.. A teď jsem slyšel zprávu, že upouští vod toho pěstovat tu upravovanou kukuřici. Je to myslím 14 dnů, to hlásili v rádiu. A oni toho tadyk 800 hektarů zaseli, tak...Oni sice ty včely z toho moc nemaj‘ z té kukuřice, ale přesto tam na to lítají.“ Pozoruje změny? „Prozatím ne, vod nás je to daleko. Vod nás je to až za Vyškovem tam a prozatím nic takovýho nepozoruju.“ Dává pozoruhodně do souvislosti s GMO také mor včelího plodu. „Ale to, že ty včely mají ten mor plodu, to tady nikdy nebylo. Až teď se to nějak tak moc rozmáhá.“ Na otázku, zda může jít o přímou souvislost, odpovídá: „Může. Může, může a nemusí. Sice nám to vyvrací, že to není..To je pochopitelný, protože to dovezou, tak...Nebudou to hanit.“.(Myšleno kukuřici GMO).
Včelař 4: „...Kukuřici tady sejou tu geneticky upravenou, že. A já mám dojem, že to působí...páč je to teda proti těm hmyzím škůdcům... A že právě když kvete ta kukuřice, že, tak už toho pylu tolik není a ty včely si nosí a... No, letos jsem to ani tak nepozoroval, ale některý rok je vidět, jak teda to působí na ty včely, že teda to...zeslábnou. To působí ten pyl, kterým krmí tó tóto,.. nejaký škodlivý pro ty tyto. Pak se to svádí na všecko možný, na varoázu a kdesi cosi. Ale mám dojem, že tam to ovlivňuje taky ta geneticky modifikovaná kukuřice.“
7. 3. 3. 4. Měnící se včelař
Klademe si otázku, zda má včelař k přírodě blíž než ten, kdo nevčelaří. Nabízí se ale základnější otázka: Je to včelařství, co formuje náš vztah k přírodě? Nebo naopak vztah k přírodě přivádí ke včelařství?
Včelař 2: „Můj svět je les, voda. Vod mala. Ptáci! Vod děcka. To mně ještě moja babička učila poznávat ptáky, která už měla tenkrát moře let. Tadyk v dědině, co tady lice, to většinou poznám. Vod pěvců přes vrabce...tak to je jasný. Tak to mě vodjakživa zajímalo. A ty včely do toho patřijó. Kdybych měl víc času, tak bych možná byl aji myslivec. Ale to jako to se nedá stihnout, to všechno je časově náročný a...To by mě uchodilo“
Včelař 6: „Příroda? Mě to strašně zajímalo. Ať to byly stromy...To já jsem si probral katalogy, zjistil jsem co jako mají, teď jsem to koupila nakonec jsem zjistil, že to není ono. Tak jsem začal roubovat. Každý strom mám přeroubovaný.“ Jako přírodu tedy vnímá také zahradu. Stromy jsou i ovocné stromy. Pěstuje ca 80 druhů lilií. „Objednávám ze Zahrádkářa. Zjistím, vobědnám, zkusím. Pak třeba zkusím sám vopylovat to, jo. No, a tak takhle.“ Má také kosatce, celou řadu druhů asi 50 odrůd, tulipány, skalky, hlaváčky. Zahrada je upravená, zastoupeny ovocné dřeviny, keře, rostliny okrasné i užitkové.
Včelař 5: „Já si myslím, že ne. Může si vykládat kdo chce, může si to vysvětlovat jak chce, ale ze svojej praxe bych řekl, že ani ne. Já mám rád přírodu, my chodíme rádi do lesa s manželkó jako, na špacír, vezmeme si tu rykšičku a dovezeme si pár těch kolků a pak si tady s nima zatopíme v podvečer jako a nebo aji v zimě potom přes den. Ale jinak tu přírodu nevnímám nijak jinak. V zahradě mám stromy, to považuju za samozřejmý. Protože sem si jich tam zasadil, tak se vo ně starám, protože vím, že bez toho, že se vo ně nebudu starat, tak tam nebudó. No a potom až tam mám hodně jablek, tak jich otrhám, a potom že jich žádné nechce jest, tak jich dávám králíkům.“
Včelařka 3: „Ze stránky té přírody, té biologie tech včel a toho chování, jak to probíhá v té přírodě si myslím, že mají větší, než obyčejní lidi, ale obecně...to je těžko říct.“
Včelař 5: „Ani ne. Spíš možná že sem ju (přírodu) tak nevnímal jako mladé, protože mladé se na život dívá vždycky jinak. Vite, když je vám osmnáct a vidíte padesátiletého, řeknete: staré dědek. Až je vám padesát a vidíte sedmdesátiletýho, řeknete: není tak staré, eště by tady mohl chvílu být. Až je vám sedmdesát let a vidíte pětaosmdesátiletýho, říkáte hergot, eště by tady mohl běhat, vždyť von tady může ještě pět, deset let být. Tak to v tom životě nějak je, no.“
7. 3. 4. Učící se včelař
O osobnosti včelaře je třeba říct, že se v ní setkávají dvě roviny. Racionální, která využívá odborných poznatků a zkušeností ke svému prospěchu, tedy k co možná nejefektivnějšímu využití přirozených vlastností včel. V medné snůšce se odráží pud shromažďovací, při chovatelsko-šlechtitelské činnosti využíváme pudu rozmnožovacího a jeho zákonitostí. Vedle svého prospěchu však včelař nutně musí brát v potaz také blaho včelstev, neboť je na něm produkčně závislý. Je-li včelstvo v kondici, je možné počítat s jeho výkonem. Je tedy třeba naučit se vnímat potřeby v závislosti na aktuálním stavu přírody, vědět, co kdy kvete, umět odhadnout chvíli, kdy je třeba včelám umožnit rozvoj a kdy naopak jejich životní prostor zúžit apod. Zdá se, že vedle rozumu je potřeba také dávka intuice. Včelař 2: „U včel, řeknu ti jednu zásadu. U včel musíš udělat ten správné zásah v ten správné okamžik, když je to potřeba. To časem musíš vychytat.“ Včelař 2: „To je zajímavý. Pro chlapy je to takový - uděláš jeden rok věc, je to zlatý, uděláš zásahy do včel, je to zlatý. Uděláš to druhé rok, je to úplně špatně. Musíš se vyškolit chybama. To ti může vykládat včelař kdo chce, co chce.“ Včelař 6: „My jsme všichni amatéři. Učíte se pořád. Jestliže letos bylo nějaký počasí, tak na rok bude jiný. Ta situace se mění, že. Musíte zas jinak zasahovat do toho. Kdybysme dokázali předpovídat počasí tak nějak, že bysme věděli, jak bude třeba týden, ja, tak už by se dalo zase cosi dělat. Vemte si, že řepka: na řepku musíte do těch včel než začne, tak mít je připravený, aby byly už trošku silný. A musíte jim dát mezistěny. A teď do té řepky přijde škaredý počasí a vy tam dáte mezistěny a vlastně ten rozvoj toho včelstva zastavíte. Musíte pořád sledovat. Já píšu každej den počasí. Vím, jaký je počasí a to už se dá takhle nějak předpovídat, co bude.“ Zapisování počasí a teplot je mezi včelaři poměrně častý jev (Včelař 1).
7. 3. 5. Včelař vztahující se
7. 3. 5. 1. Zacházení se včelami
V rámci racionálního včelaření se provádí řada úkonů, které nejsou pro včelu přirozené. Mezi zákroky neproblematické patří používání mateří mřížky. Mezery mezi dráty, které ji tvoří jsou tak velké, že jimi proleze dělnice, nikoli matka. Mřížky se používají tehdy, potřebujeme-li rozdělit prostor v úle tak, aby část souší zůstala k dispozici pro kladoucí matku a zbylá volná pro mednou snůšku. Dalšími opatřeními užívanými včelaři je zastřihování křídel matce. Má zabránit odletu roje do vzdálenějších míst. Včelař 6 k této metodě říká: „Podle mě je to drastický. To je tak, jak kdyby člověkovi usekli palec, aby nemohl dobře chodit.“ Mezi včelaři s nimiž jsem se setkal však byli někteří, který tuto metodu uplatňují. Včelař 2 k matkám říká: „Nechcu říct, že mají povahu ty matky. Ale nekterá je klidná, nekterá je divoká.“ O vztahu ke včelám může vypovídat i způsob, kterým o nich mluví. Včelaři, zejm. starší ročníky, ale zdaleka ne jen oni, používají pro označení včel citově zabavená slova jako: „panenky, včeličky, matička“.
Efektní ovšem ne příliš etické, je využívání díla s trubčím plodem k tlumení varoázy. Je zjištěno, že parazit jej využívá přednostně. Larvy trubců těsně před vylíhnutím se i s dílem ze včelstva odstraní a buď se nechají vyzobat ptáky, nebo se plásty rozpustí např. ve slunečním tavidle, špachtlí se seškrábne organický zbytek tvořený těly trubců a spáli. Vosk se odevzdá ve sběrně nebo vymění za mezistěny. Tento postup používá řada včelařů. Jeho výhodou je vysoká efektvita a nízké zatížení včelstva chemickými látkami z léčiv.
Přístup včelařů se liší také v množství medu, které včelám odebírají a které jim ponechávají. Často jsem se setkal s pravidlem: „co je v plodišti, je nedotknutelný“. Včelař 5: „Vytáčím úplně všechno. Tady je poslední medovica. Co je v plodisku, toho si nevšímám. Protože vona aji když tam nějaká ta medovica zůstane a prolne se to s tím cukerným roztokem, tak to nic neznamená.“Včelařka 3 také odebírá medové zásoby „jen z medníku.“ Vzpomíná při tom na dědečka: „Říkávával, že staří včelaři do toho zbytečně nelezli, tak on do toho taky nepoleze.“
Včelař 7 zacházení s rojem - „Já nésu takové drasťák, abych to vomlátil a kdesi cosi. Já přijdu, dám pod to vlastně rojáček, shrnu část, ne že bych sklepával nebo něco, jemně perótkó shrnu, dávám jim tam teda rámky, počkám. A to je vidět na tych včelách, to je hučení, hučení. A když já tam tu matku shrnu a oni zjistijó,že ta matka tam je - ty včele nésó blbý jako my - ticho,ty včele se votočí, jak vojáci. Prostě to tam vleze..“
Škůdci včel
Včely jako každý organismus jsou součástí trofických řetězců a jako takové mají své nepřátele. Za škůdce včel se považují ty organismy, které napadají živé včely, jejich plod, výrobky a obydlí[173]. Se savců jsou to rejsci, myši, ale třeba i ježci. Z ptáků jmenujme datlovité, kteří dokáží výrazně poškodit úly, v nichž cítí potravu, a nejobávanějším ptákem je sýkora koňadra. Z hmyzích škůdců je nejznámější zavíječ voskový a zavíječ malý, jehož larvy dokáží zajistit kompletní likvidaci včelího díla. Obranou proti němu je síření prázdných souší. U Včelaře 7 jsem se setkal s využitím vratiče obecného, jehož aroma zavíječe odpuzuje: „Když to pak otevřeš (bednu či skříň, kde jsou rámky s dílem uskladněny), tak to nesmrdí sírou, ale krásně voní.“ Dále jmenujme mravence a vosy. Včelař 6: „Jsou vosy a vosičky. Znáte to. To je podobný jak vosa, ale je to štíhlejší a když letí, tak má ty nožky pod sebou a to je jak u balónu ty šňůry a to staví hnízda takový třeba z hlíny někde u dvířek a takhle, kde je napadne. Ale nemá tu kouli z toho papíru, jak vosa. To prostě vidíte, jak ta matka tam běhá, taková votevřená tahle. To sou takový berani. Ale vose, to jsou potvory. Ta je tak agresivní. Ta bodá 2x, 3x. Kdežto včela už bych řekl, že se trošku rozmejšlí, jestli má bodnout. Ona bodne, když se přitlačí, ale jinak takhle...“ Vosy likviduje, „i když jsou užitečný, že. Ty larvy a ty červy a to všechno nosí, to já vím, že se živí tou bílkovinnou potravou ty larvy, ale dělají strašný dílo....“ Vzpomíná na setkání s lidmi z karlovarska kdysi, kterým prý vosy jim úplně zlikvidovaly včely.
„Sršni, to je pohroma, jim se nikdo neubrání. Vy jste to nevyděl ve filmu, ježišmarija, to bylo příšerný. To je strašný.“patrně se jednalo jednak o zprávy v televizi a možná i o přirodovědný pořad (o obou mluvil). Také Včelař 1 likviduje sršně, kterým říká „turbáči“ (turbo vosy). „Číhají na včelku, jak sedne, tak se na ni vrhnou a ukousnou ji..Ona je sladká, tak jim chutná (doplňuje manželka)..Jsou to potvory a trvá, než je zlikviduju. Mají tvrdou slupku. Jsou tvrdý.“
Existuje celá řada dalších škůdců včel, ale pro naše potřeby stačí zmiňovaní.
8. Závěr
Základní otázkou, kterou jsme se pokoušeli zodpovědět, bylo, čím jsou formovány perspektivy současného včelařství v oblasti mikroregionu Drahanská vrchovina potažmo perspektivy současného včelařství vůbec. Jak samotní včelaři vnímají budoucnost svého oboru, v čem spatřují obtíže a v čem naopak příležitosti?
Vymezili jsme tři okruhy, které skýtají odpovědi na otázky po stavu současného včelařství, přednostně v mikroregionu Drahanská vrchovina, ale zřejmě je možné výsledky uplatnit v mnohem větší šíři.
Prvním činitelem je tradice. Mezi hlasy volajícími po dorostu, povzdechy nad vysokým průměrným věkem činovníků je zajímavé pozorovat, co modeluje rozhodnutí věnovat se včelám. Je to několik faktorů. Velmi důležité se jeví setkání se včelami, vytvoření povědomí o tom, že tento živočich vůbec existuje. Otevírá se prostor pro osvětovou činnost ze strany vzdělávacích institucí, ovšem za předpokladu, že se ztotožní s potřebou dorost v tomto směru vzdělávat. Dalším prvkem je zájem ze strany jiného včelaře. Pochopitelně je třeba vzít v potaz specifické podmínky té které obce. Ukazuje se také zvláštní zákonitost. Čím vyšší je aktivita zájmových organizací, jako jsou chovatelé, zahrádkáři či včelaři, tím také roste pravděpodobnost nových přírůstků. Dostáváme se však do bludného kruhu. Včelaři si stěžují, že je málo dorostu. Ovšem již tím, že nový dorost není, chybí zase ti, kteří by na sebe mohli přirozeně „nabalovat“ nové mladé.
Důležitým faktorem je změna životního stylu, který nenahrává chovu včel pro jeho specifičnost a časovou náročnost.
Mezníkem se kromě lidského či odborného zázemí zdá být také technické zázemí. Nejeden ze včelařů zmiňoval, že pořizovací náklady jsou velmi vysoké a že kdyby se měl rozhodovat znovu, pak by volil buď jiného koníčka či se do včelaření vůbec nepouštěl.
V neposlední řadě se ukazuje, že řada z dotazovaných považuje za určující pro včelařské úspěchy či neúspěchy dosti obtížně uchopitelný pojem jako je „cit, intuice, vztah“, se kterým se bohužel častěji rodíme či nerodíme, než osvojujeme a učíme.
Druhým okruh se zabýval ekonomickými a neekonomickými stránkami včelařství.
Pro všechny včelaře představuje produkce medu důležitou složku jejich práce, která pro mnohé znamená také nezanedbatelné finanční přilepšení. Největší zájem je o med. Žádný z respondentů neřeší problémy s jeho odbytem. Mnohdy dokonce nestačí pokrývat poptávku. Odběrateli jsou především rodinní příslušníci, vzdálenější příbuzní, přátelé a kolegové v zaměstnání. Z hlediska lokální ekonomie se med pocházející od malochovatelů ukazuje jako artikl, který nepotřebuje výraznější propagaci, např. prostřednictvím systému lokální certifikace. Ani med ze zahraničí pro ně nepředstavuje ztížení vlastního odbytu. Současné trendy, jako je produkce bio potravin, jsou v případě včelích produktů nahlíženy samotnými včelaři jako neodůvodněné a chov včel z podstaty ekologický a vůči přírodě šetrný. Včelaři vnímají bio kvalitu především jako charakteristiku čistoty produktu.
Profesionálně se včelařství nevěnuje nikdo z dotazovaných včelařů. Dokonce ani ti, jejichž provoz na první pohled vypadá jako včelí farma. V jednom případě by o této eventualitě uvažovali, pokud by přišli o své dosavadní zaměstnání. Jako důvod proč nechtějí nastoupit cestu profesionalizace uvádí včelaři na prvním místě velkou míru rizika, kterým je podobně jako v zemědělství neovlivnitelnost přírodních procesů.
Vedle ekonomického přínosu vyjádřitelného peněžně, existují i neekonomické hodnoty. Je to pocit uspokojení, možnost relaxace, ušlechtilé využití volného času.
Přestože včelaři reflektují úbytek členské základny, nevidí ve snížení počtu včelařů větší problém. Domnívají se, že budoucnost patří středním a větším včelařským provozům. Mnozí připouští, že drobní včelaři z hlediska produkce medu jsou zastupitelní. Jejich neexistence v rámci venkovské krajiny by však znamenala ztrátu také duchovního a kulturního dědictví. Největším strašákem se ukazují být nemoci, především mor včelího plodu, který je bohužel i v těsné blízkosti jedné z vesnic mikroregionu a řada dalších se nachází v ochranném pásmu. Problematická je z pohledu funkcionářů také legislativa upravující práva a povinnosti chovatelů. Členství ve svazu je dobrovolné, ale pro nečleny a vlastně ani pro členy neexistují páky na vymáhání realizace veterinárních či hygienických opatření k tlumení nemocí včelstev. Na dotace přitom dosáhne jak člen svazu, tak nečlen, s tím rozdílem, že člen na rozdíl od nečlena přispívá na agendu s dotacemi spojenou. Dotace totiž vždy proudí přes svaz.
Ve třetím okruhu, kde jsme zjišťovali, jaké je povědomí včelařů o environmentálních souvislostech jejich zájmu, zda může včelařství toto povědomí prohlubovat, případně jakým směrem, jsme zjistili následující. Včelaři si poměrně dobře uvědomují, kde žijí, čím je dané místo charakteristické z hlediska počasí, geografie, bioty. Vnímají fungování jednotlivých složek ekosystému, starší z nich pak i rovnováhu systému jako celku.
Troufám si tvrdit, že včelařství funguje jako katalyzátor ve vztahu k vnímání krajiny, geografie, klimatu, charakteristik jednotlivých ročních období, ale i vztahu k jiným organizmům. Včely nepochybně představují důležitou součást ekosystému. Podobně můžeme nahlížet i na včelaře, kteří jsou významným prvkem sociální různorodosti, a tudíž i formy společenského bohatství.
9. Prameny
Akimušin, Igor. Podivuhodná zvířata. 2. vyd. Praha : Lidové nakladatelství, 1989. 224 s. ISBN 80-7022-023-6
Bášó. Měsíce, květy. 2. vyd. Přel. M. Novák a J. Vladislav. Praha : Mladá fronta. 1996
Bible : Písmo svaté starého a Nového zákona. Ekumenický překlad. 1. vyd. Praha : Ústřední církevní nakladatelství. 1979.
Bahník, Václav; Bělský, Jaromír et. al. Slovník antické kultury. Praha : Svoboda. 1974.
Beranová, M.: Slované v Čechách : Archeologie 6.-12. století. 1. vyd. Praha : Libri, 2009. 475 s.
Burdátš, Miroslav. Včelka ví, proč jsme tlustí. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 22
Dzuik, Radomír. To nejlepší z USA : cestovní příručka pro turisty se studentským rozpočtem. 1. vyd. Ostrava : Mirago, 2001
Džibrán, Chalíl. Prorok. 1.vyd. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-1015-7
Fouilloux, Danielle et. al. Slovník biblické kultury. 1. vyd. Praha : Ewa edition, 1992. ISBN 80-900175-7-6
Gombrich, E., H. Příběh umění. Praha : Argo a Mladá fronta, 2003. ISBN 80-204-0685-9, ISBN 80-7203-143-0
Graves, Robert. Řecké mýty. 1. vyd. Praha : Odeon, 1982. nestránkováno. Díl I. a II.
Hendl, J.: Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. 407 s.
Hradilová, Alice: Prodej ze dvora v kontextu ekonomické lokalizace - podmínky, současný stav a možnosti rozvoje. Kvalitativní výzkum ze Ždárských vrchů, Brno : Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2008
Hrubín, František. Včelí plást. Praha : Nakl. Josefa R. Vilímka, 1940. 53 s.
Chalifman, I. A.: Včely. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1955, 283 s.
Jung, Carl, Gustav. Výbor z díla. 1.vyd. Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 2001. Svazek IV. Obraz člověka a obraz Boha.
Kainar, Josef. Včela na sněhu. 1. vyd. Praha : Práce, 1982. 88 s.
Klvač, P. ed.: Na tom našem dvoře. Drnka, 2007, ISBN 978-80-254-0882-7
Kolková, J.: K historii včelařství na našem území. Diplomová práce, Brno : Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2005.
Kollár, Jan. Slávy dcera. Praha : Odeon, 1971.
Komenský, Jan, Amos. Orbis sensualium pictus. (red. Dolenský Antonín) 1. vyd. Praha : Fr. Strnad. 1942
Kotrmanová, Ludmila. Svatí s medovými jazyky. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 12
Kubišová, S. a kol: Včelařství. 1. vyd. Brno : Vysoká škola zemědělská, 1992. 101 s.
Kuntzsch, M. Včelařské otázky. Praha : nakladatel B. Kočí, 1928. nestránkováno
Lapka, M.; Gottlieb, M.: Rolník a krajina. Kapitoly ze života soukromých rolníků. Praha : Slon, 2000.
Laštůvka, Zdeněk a kol. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 2. vyd. Brno : Konvoj, 2001. 267 s. ISBN 80-7302-008-4
Lebl, Zdeněk. Hotýlek pro včely. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 10
Lebl, Zdeněk. Květy a jejich opylování. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 15
Lebl, Zdeněk. Malá včela - velký koníček. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 11
Lebl, Zdeněk. „Medová historie“. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 7
Lebl, Zdeněk. Med podle původu. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 8
Lebl, Zdeněk. Není med jako med. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 9
Lebl, Zdeněk. Včelí království. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 4-6
Lebl, Zdeněk. Včelí laboratoř. Naše rodina. 2009, roč. 41, š. 29, s. 10
Novotný, Adolf. Biblický slovník. 3. vyd. Praha : Kalich a Česká biblická společnost, 1992. Díl I. a II.
Olympiodórós, Život Platónův, přel. Fr. Novotný, O Platónovi IV, Praha : ČSAV. 1970. s. 311
Oplatková, Martina. Johann Gregor Mendel : Botanik, včelař ...a kněz. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 20
Pavlincová, Helena a kol. Slovník : judaismus, křesťanství, islám. 1.vyd. Praha : Mladá fronta, 1994. 472 s. ISBN 80-204-0440-6
Peleška, Stanislav. Pomocnice na zahradě. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 15
Přidal, Antonín. Ekologie opylovatelů. 2. vyd. Brno : Lynx, 2005. 112 s. ISBN 80-86787-04-4
Plathová, Sylvia. Ariel. Přel. (z angl.) Jan Zábrana. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1984. 128 s.
Puršl, Ladislav. Mločí mapa. 1. vyd. Brno : Host, 2008. 80 s.
Royt, Jan; Šedinová, Hana. Slovník symbolů : Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1998. 208 s. ISBN 80-204-0740-5
Savvin, Jiří; Škvařil, Václav et al.: O včelách a včelaření. Malá včelařská encyklopedie. 2. vyd. Milotice nad Bečvou : Knihovna „Milotického hospodáře“, 1947.
Saleský, František sv. Úvod do zbožného života. 1. vyd. Praha : Zvon, 1990. ISBN 80-7113-025-7
Störig, Hans, Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha : Zvon, 1996. ISBN 80-7113-175‑X
Stodola, Václav; Stodolová, Magda. Se včelařem v dobrém i zlém. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 21
Svoboda, Ludvík a kol. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Praha : Academia, 1973. 774 s.
Šilhavá, Jana. Bible píše o medu. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 13
Šilhavá, Jana. Duchovní včely. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 13
Šilhavá, Jana. Kde se včelám daří, daří se i lidem. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 26
Škrobal, Dimitrij a kol.: Včelařův rok. 2. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1967. 318 s.
Texl, Petr. Systém rychlého varování včelařů. Zemědělský kalendář 2009. roč. VII., s. 40-41
Texl, Petr. Proč ubývá drobných včelařů. Zemědělský kalendář 2009. roč. VII., s. 165
Texl, Petr. Spolkový život českého včelařství. Veronica. 2009, roč. XXIII., č. 2, s. 4-5
Tomsová, Jana. Krása v plástvích ukrytá. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 23
Tomsová, Jana. Propolis není jen včelí tmel. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 25
Tomšík, B., Lisý, E., et al.: Včelařství. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1955. 568 s.
Třešňák, Petr. Včely na vymření. Respekt. 2008, roč. XIX, č.13, s.38
Vergilius, Zpěvy rolnické a pastýřské. Praha : J. Laichter. 1937. 330 s., kniha IV.
Veselý, Vladimír a kol. Včelařství. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 368 s.
Větvička, Václav. Vzpomínka na pana Robina. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 16
Vlčková, Dana. Sladký jako med a pilný jako včela. Naše rodina. 2009, roč. 41, č. 29, s. 19
Ziegler, Konrat; Sontheimer, Walther. Der Kleine Pauly : Lexikon der Antike. München : Deutscher Taschenbuch Verlag, 1979. Díl 1. Aachen - Dichalkon. s. 898- 900
https://www.vcelaricifm.cz/vcely/historie.html
https://oko.yin.cz/5/med/, www_vcely_sk - slovenská včelárska stránka - Med je nielen pochúťka, ale aj liek !.mht
viz https://www.n-vcelari.sk/sal/VCELY14.html
10. Jmenný rejstřík
Adamec, F. 26, 74
Berlepsch, von 21
Dzierzon, J. 21
Fiala, L. 28, 78
Fiala, J. 78
Gerstung, F. 22
Hála, L. 32, 43, 57, 58
Hallman, J. 25
Hanousek 32, 44
Hanousková 31
Hruschka, F. 26
Janiš, J., A. 21, 22
Janišová 30
Kebrle 26
Knejzlíkové bři 23
Kuntzsch, M. 9
Langstroth, L., L. 3, 21, 22
Ostrčil, J. 28
Oettl, J., N. 21, 25, 26
Procházka, A. 29
Savvin, J. 23
Schönfeld 23
Span, J. 25
Sochor, T. 27, 28
Wunder, J. 21
Živanský 26
[1] Přidal, A.: Ekologie opylovatelů. Brno : Lynx, 2005, s. 9, 11
[2] V textu budeme (podobně jako Přidal 2005, s. 9) včely označovat jako opylovatele, tedy živočichy, kteří zajišťují přenos pylu. Odlišíme je tak od opylovačů, kterými mohou být kromě živočichů také odrůdy rostlin, jejichž pyl je schopen opylit jinou odrůdu.
[3] srov. Störig, s. 22
[4] Jeden starý slovník dokonce pod heslem „včel výnos“ praví: „užitek je spíše morální, než hmotný, a více nepřímý než přímý. Včela je člověku vzorem čistoty (možné i ve smyslu sexuálním - pozn. aut.), pořádku, pracovitosti, obětavosti a všech ostatních ctností.
[5] Ziegler, Konrat; Sontheimer, Walther. Der Kleine Pauly : Lexikon der Antike. München : Deutscher Taschenbuch Verlag, 1979. Díl 1. Aachen - Dichalkon. s. 898
[6] Biblický slovník heslo *moucha, *včela. Iz 7,18: „V onen den Hospodin hvizdem přivolá Hospodin mouchy z delty řeky egyptské a včely z asyrské země.“ Slovo šeptat se překládá někde jako hvízdat, pískat na píšťalu: „Hvízdnu na ně a shromáždím je, protože jsem je vykoupil, bude jich zase mnoho, jako jich bylo kdysi.“ /Za 10,8/
[7] Vergilius. Georgika IV. s. 72, v. 64-66
[8] Komenský, s. 108
[9] Ziegler, Konrat; Sontheimer, Walther. Der Kleine Pauly : Lexikon der Antike. s. 899
[10] Graves, R.: Řecké mýty. s. 85
[11] Věra Tydlitátová, Efesos, město Panny. Dingir. 2002, č. 3, s. 15 - 17
[12] tamtéž s. 16, dále Der Kleine Pauli, s. 899
[13] Slovník antické kultury, s. 76
[14] Cooper. J.C., An Illustrated Encyclopaedia of Traditional
Symbols. Thames and Hudson, London 1987, str. 205. cit. podle Tydlitátova V.: Efesos, město Panny. Dingir. 2002, č. 3, s. 16
[15] Vergilius, Georgika IV. s. 78, v. 197-203
[16] Kuntzsch. M.: Včelařské otázky, s. 103
[17] Royt, s. 114, Biblický slovník, s. 410
[18] Encyklopedie antiky, s. 665.
Cestovatelská zpráva Ibn Rusty říká: „...Po uplynutí jednoho roku od úmrtí věznou příbuzní asi dvacet nebo i více nebo méně džbánků medu, shromáždí se na pahorku a tam jedí a pijí..." /cit. dle Kolková J.: Diplomová práce, s. 25/
[19] Jung, C. G. Výbor z díla IV., s. 195. Mimochodem atický med, přesněji řečeno hyméttský (dle hory Hyméttos, porostlé mateřídouškou) byl považován za jeden z nejlepších své doby.
[20] Royt, s. 114
[21] Jung IV., s. 202
[22] Jung IV., s. 171
* Původně ženského rodu, tedy ta stred. Genitiv - stredi, dal zřejmě vzniknout strdí středního rodu.
[23] Royt, s. 114
[24] Přísl 16;24
[25] Psal ale také básně a věnoval se liturgické hudbě, kde se proslavil díky ambroziánskému chvalozpěvu. Dle tradice svými homiliemi výrazně ovlivnil sv. Augustina, který z jeho rukou přijal posléze křest.
[26] Kotrmanová, s. 12,
[27]Olympiodórós, Život Platónův, přel. Fr. Novotný, O Platónovi IV, Praha : ČSAV. 1970. s. 311
[28] Royt, s. 115
[29] Kotrmanová, s. 12
[30] Royt, s. 115
[31] Znak rytířů z Linhartů byl čtvrcený, první pole červené se stříbrným vyrůstajícím jednorožcem, druhé a třetí pole zlaté s červenou věží a čtvrté pole červené s kosmým stříbrným břevnem se třemi včelami v přirozených barvách.
[32] Dzuik, s. 242
[33] Komenský, J., K.: Orbis pictus, s. 108
[34] Hrubín, F.: Včelí plást. Praha : Nakl. Josefa R. Vilímka, 1940
[35] Kainar, J., Včely na sněhu, s. 45
[36] Puršl, L.: Mločí mapa, s. 50
[37] „A nyní se v duchu tážete: „Jak rozlišíme to, co je na potěšení dobré, od toho, co dobré není?“ Zajděte do polí či na zahradu a zjistíte, že potěšením včely je sbírat z květů med. Leč i pro květ je potěšením dávat med včele. Pro včelu je totiž květ pramenem života a pro květ je včela poslem lásky, A pro oba, pro včelu i pro květ, je potřebou i vytržením poskytovat a přijímat potěšení. Lidé orfalští, buďte ve svém potěšení jako květy a včely.“ (Džibrán, Ch., s. 85)
[38] Plathová, S. Ariel, Přel. (z angl.) Jan Zábrana. Praha : Mladá fronta, 1984
[39] https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%8Delka_M%C3%A1ja
* Postavení včel v zoologickém systému (dle Přidal 2005): Nadčeleď včely (Apoidea) patří do řádu blanokřídlých (Hymenoptera), podřádu štíhlopasých (Apocrita), skupiny žahadlových (Aculeata). Pro úplnost ještě doplňme: třída hmyz (Insecta), kmen členovci (Arthropoda), říše živočichové (Animalia).
[40] dle Laštůvka a kol (2001), s. 127
[41] Přidal 2005, s. 13
[42] https://vesmir.msu.cas.cz/Pavel/HF_001.html - Podle tohoto článku proběhla postpaleozoická expanze hmyzu o 100 mil let před příchodem krytosemenných rostlin. Svědčí o tom porovnání množství fosilních nálezů rostlin a hmyzu, bez ohledu na nedostatek nalezišť. Cit: „Všechny prudce se rozvíjející hmyzí řády (Coleoptera – brouci, Diptera – dvoukřídlí, Hymenoptera – blanokřídlí) se objevují a rozrůzňují již v triasu a juře, dlouho před vznikem kvetoucích rostlin. A protože mnoho rodů a druhů hmyzu je opravdu vysoce přizpůsobeno k soužití s kvetoucími rostlinami (větší část dnešního hmyzu je vázána na rostliny a jen podstatně menší na jiné organizmy), je možné se dokonce domnívat, že naopak časnější diverzifikace hmyzu byla jednou z příčin expanze krytosemenných rostlin během střední křídy.“
[43] tamtéž
[44] Bulletin of the American Museum of Natural History 259, 192, 2001 cit dle https://www.vesmir.cz/clanek/vcely-a-evoluce-barev-kvetu NEBO Vesmír Vesmír 82: str. 507-509; 2003/9
* V latinském názvosloví včely medonosné se můžeme setkat jak s Apis mellifera, tak Apis mellifica. Rozdíl je ve věcné nepřesnosti. Zatímco mellifera znamená - med nosící, mellifica pak med vyrábějící. Ačkoli si Linné v roce 1761 nepřesnosti všiml a posléze označení změnil, i nadále jsou používána obě označení. V českém prostředí bylo dokonce potvrzeno užívání staršího, a tedy i nepřesného označení v roce 1951 na I. sjezdu zoologů v Opavě, jehož zásady jsou pro systematické zatřídění živočichů závazné.
[45] Přidal s. 16
[46] Přidal s.17 - 21
** Kdyby se chtěla včelí matce vyrovnat např. slepice, musela by za den snést asi 25 vajec. /Škrobal, D., s. 14/
[47] Běžný jazykový úzus používá označení „varoáza“. Tvar „varoóza“ odpovídá pravidlu o tvoření názvů takových nemocí pomocí koncovky -óza (latinsky - osis).
[48] Pyl v podobě drobných kuliček na nohou včel.
[49] viz Veselý, Přidal, Savvin
[50] Přidal s. 45
* Včela sbírá pyl buď aktivně, nebo pasivně tím, že se zachytává na chloupky jejího těla. Aktivní sběr pylu má zajímavý průběh a stojí za to se o něm zmínit. Jakmile včela nahromadí více pylu, vznese se do vzduchu a začne nabalovat pylovou rousku. Všemi páry noh si otírá tělo, takže se pyl,který je na něm zachycen dostává na kartáčky nohou. Na sosák vyvrhne část obsahu medného váčku a ovlhčí pyl na kartáčcích předních noh. Pak pyl posouvá směrem dozadu, napříč na další nohu (př. z pravé přední na levou střední atd.) až se veškerý pyl dostane na kartáčky třetího páru noh. Tam ho vytlačí na k vnější straně holeně a pomocí druhého páru noh vytvaruje jakousi pylovou kuličku, tzv. rousku. Tento proces opakuje mnohokrát za sebou až vytvoří rousku o hmotnosti 2-15 mg. S nimi přiletí do úlu, kde je s pomocí útvaru na druhém páru noh, který se označuje jako trn, vypíchne do buňky, kam je další včely kusadly natlačí, případně upěchují hlavou a zakápnou medem, čímž jej nechávají mléčně vykvasit pro lehčí stravitelnost a další použití. /zdroj Veselý a kol. s. 61/ Na sesbírání 12 mg rousky potřebuje včela asi 6-8 minut, asi 100 000 pylových zrn. Do jedné buňky ukládá asi 0,3 g pylu, což stačí k výživě plodu 2 včel./zdroj https://www.vcelaricifm.cz/vcely/vcely-2.html/
[51] Přidal s. 88
[52] srov. Přidal s. 38
[53] Otázkou zůstává, jak by se příroda vyvíjela v případě vymizení včely medonosné a zachování ostatních druhů včel, tedy čmeláků a samotářsky žijících druhů.
[54] Třešňák, Petr. Včely na vymření. Respekt. 2008, roč. XIX, č. 13
[55] Přidal s. 42
[56] Přidal s. 49
[57] Přidal s. 38 a 88
[58] Přidal s. 35 Studiu dorozumívání včel se věnoval prof. Karl von Frisch ve 30. letech 20. stol. V roce 1973 obdržel Nobelovu cenu za medicínu. Nebyl však objevitelem včelích tanců. těch si všimli již mnohem dříve a dokonce předpokládali, že jde o komunikaci včel - John Evelyn v roce 1650 v díle Elysium Britannicum. /Přidal s. 35/
[59] Behavioral Ecology and Sociobiology 55, 395–401, 2004 cit. dle Grim, Tomáš. Proč včely tančí? Vesmír 2004/5, 83, s. 246
[60] Chalifman s. 134
[61] Přidal, s. 10
[62] Přednáška R. Hradila v Centru ekologických aktivit města Olomouce Sluňákov.
[63] Veselý a kol. s. 26
[64] https://oko.yin.cz/5/med/, www_vcely_sk - slovenská včelárska stránka - Med je nielen pochúťka, ale aj liek !.mht
[65] viz https://www.n-vcelari.sk/sal/VCELY14.html
[66] Der Kleine Pauly : Lexikon der Antike, s. 898
[67] tamtéž s. 989
[68] Aug.civ. 15,27,4 cit dle Der Kleine Pauli s. 898
[69] Varro rust. 3,16,4; Serv.Aen.1,435 cit dle Der Kleine Pauli s. 898, Vergilius s. 81, v. 284
[70] Vergilius, s. 77, v. 184-190
[71] Beranová, M.: Slované v Čechách : Archeologie 6.-12. století. 1. vyd. Praha : Libri, 2009. s. 108
* První historicky zmiňovaný dozorce nad včelami (custos apum) je zmiňován r. 1057. ( PRÁSEK, V.: Medařská landfojtství na severovýchodní Moravě. cit dle Kolková Jana, dip. práce PedF 2005, Brno
In: Časopis matice moravské, 1895, roč. 19, str. 134
[72] Veselý s. 32
[73] Veselý s. 28, 31
[74] Veselý s. 34
[75] Velmi starý exemplář dřevěného medometu se má podle ústního sdělení Gottwalda nacházet u jednoho včelaře v Kučerově.
[76] Ptáček, Vl. in https://vcela.webnode.cz/news/historie-vcelarstvi/
[77] tamtéž
[78] Všiml si totiž, že ponechá-li se mezi plásty či mezi plásty a stěnou mezera menší než 6,4 mm, včely ji vyplní propolisem. Nechá-li se větší než 9,5 mm začnou zde stavět nové dílo. Vzdálenost mezi 6 - 10 mm pak zůstává volná.
[79] Veselý s. 37
[80] Texl, Petr. Spolkový život českého včelařství. Veronica. 2009, roč. XXIII., č. 2, s. 4
* Včely zkoumá Marcello Malpighi (1628 - 1694), Anton Leeuwenhoek (1632 - 1723) pozoruje trubčí spermie, Jan Schwammerdam (1637 - 1723) zkouší umělý chov matek a vytváření oddělků.
** První pokus o uspořádání včelařské bibliografie podává J. Nepraš v publikaci České včelařství. (Praha : SZN, 1971)
[81] Kronika včelařského spolku Olšany I. 50% sleva nemusela být poskytována organizátory, ale mohlo jít o vnitřní dohodu členů včelařského spolku.
[82] Vypráví o putování poselstva byzantinského císaře k vůdci hunů Attilovi. Zmiňuje med (patrně míněna medovina), kterou místní obyvatele výpravě přinášeli místo očekávaného vína.
[83] Veselý s.26-28
[84] Gruna, Bronislav. Včelařství v proměnách času. Veronica. 2009. roč. XXIII., č. 2, s. 8
[85] Gruna, Bronislav. tamtéž
[86] Kolková, J.: K historii včelařství na našem území. Diplomová práce, Brno : Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2005, s. 25
[87] Tamtéž, s. 30
[88] Kubišová s. 5, Veselý s. 29
[89] https://www.vcelaricifm.cz/vcely/historie.html
[90] Kubišová s. 7
[91] Kolková, s. 36
[92] Kolková, s. 34
*** Šedesátá léta 19. století jsou charakteristická právě vznikem spolků. Zpěvácký spolek Hlahol (1861), spolek pro podporu českých spisovatelů Svatobor (1862), tělocvičná jednota Sokol (1861) a další.
[93] https://old.boleradice.cz/Boleradice_historie/Vzpominky_obcanu/vcelari_hist.htm
[94] Veselý s. 34
[95] tamtéž s. 34
[96] Kolková, s. 36
[97] Kronika včelařského spolku Drnovice
[98] Za nejstarší zprávy o včelaření v Drnovicích, které jsou zaznamenány byly získány přičiněním Josefa Kiliána († 27. 6. 1964)
[99] MZA Brno, SOkA Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna Včelařství na Vyškovsku 1859 - 1867. Z pozůstalosti po zemřelém P. Fr. Vaculíkovi, kanovníkovi a faráři v Drysicích, taktéž včelaři. Byl dokonce předsedou spolku - tehdy ve Vyškově.
[100] Včelařství na Vyškovsku 1859 - 1867. Pozůstalost po zemřelém P. Fr. Vaculíkovi, kanovníkovi a faráři v Drysicích, taktéž včelaři a svého času dokonce předsedovi spolku - tehdy ve Vyškově. Písemnosti uloženy v archivu ve Slavkově
[101] viz Kronika včelařů Drnovice
[102] Včelařská kronika Drnovice
[103] MZA Brno, SOkA Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna (dále jen SOkA Vyškov), Kronika národní obecné školy v Drnovicích II., s. 76 (Dále jen Kronika II.)
[104] MZA Brno, SOkA Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna (dále jen SOkA Vyškov), Kronika národní obecné školy v Drnovicích I., s. 77 (Dále jen Kronika I.)
[105] Včelařská kronika z Drnovic
[106] Rek, Jan. 110. výročí včelařského spolku ve Vyškově (příspěvek na schůzi) s. 2
* Zkrácená forma jména Tomáš nebyla ničím neobvyklým. Sám Sochor se tak v kronikách podepisuje.
** V letech 1913 - 1925 zastával dokonce úřad ředitele obecné a měšťanské chlapecké školy ve Slavkově.
[107] Čerpáno ze zpráva k 70. výročí založení včelařského spolku Račice. Autor neuveden.
[108] Podrobnější informace o počtech členů, včelstev a množství medu je možné najít v kapitole ......
[109] Přesné číslo nemáme k dispozici, ale uvádí to jednak jednatelka spolku a dále autor, který byl přítomen jedné ze schůzek, kde z 15 přítomných členů bylo 6 žen a 9 mužů.
[110] Zápisní kronika včelařského spolku v Olšanech, s. 5
[111] tamtéž s. 3
[112] Zařízení na vytváření menšího počtu otisků.
[113] Třešňák, Petr. Včely na vymření. Respekt. 2008, roč. XIX, č. 13, s. 36 - 41
Med : Sladký dárek od včel. Probuďte se! 8. srpna 2005
[114] Čínští sršni zaplavují Francii. Přijeli tam na lodi. dostupné na: https://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=645340
[115] https://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player.html?id=00659310&br=64&s=
[116] Události, komentáře z 20. 7. 2009, 22:30, dostupné na: www.ct24.cz/vysilani/2009/07/20/209411000370720
Milénium z 11. 7. 2009, dostupné na www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209411058030622
https://www.ct24.cz/regionalni/zapadni-cechy/61456-vcelareni-znovu-nabira-dech/
[117] Pořad Jaroslava Duška z 28. září 2007 o Krasovčelaření v rámci pořadu Duše K, dostupné na: https://www2.rozhlas.cz/podcast/podcast_porady.php?p_po=2693
[118] srov. Hendl, 2005, s. 50
[119] Pravděpodobně tentýž včelař, který přivedl k včelaření Včelaře 5 přivedl k němu i jeho otce, který od něj dostal 1 včely. Včelař 5 vzpomíná, že se otec, ačkoli včelařil, včel bál.
* Jde o kočování k rozsáhlým akátový porostům především na Znojemsko. „Břežany a tam...“
* Pracuje jako šlechtitelka, semenářka
* V následujících výpovědích mluví sice o mládeži, ale nutno poznamenat, že jde často o jejich potomky a vzhledem k ročníkům narození respondentů je této mládeži dnes kolem padesáti let, ale i šedesáti let.
** Respondent se mile přeřekl, když použil místo „umřou“, slovo „uhynují“. Ve včelařském úzu se totiž používá pro označení smrti včel slovo hynout, nikoli zdechnout, či umřít.
[120] dle Ministerstva zemědělství: https://www.mze.cz/Index.aspx?ch=77&typ=2&ids=2624&val=2624
[121] tamtéž
[122] Události, komentáře 20. 7. 2009 ve 22:30. Přístupné na: www.ct24.cz/vysilani/2009/07/20/209411000370720-22:30-udalosti-komentare/
[123] viz Texl, Petr. Proč ubývá drobných včelařů. Zemědělský kalendář 2009. roč. VII., s. 165
[124] Texl, Petr. Systém rychlého varování včelařů. Zemědělský kalendář 2009. roč. VII., s. 40-41
Texl, Petr. Proč ubývá drobných včelařů. Zemědělský kalendář 2009. roč. VII., s. 165
[125] Třešňák, Petr. Včely na vymření. Respekt. 2008, roč. XIX, č. 13, s. 38
[126] Rozlišujeme mezi přísunem (za účelem opylení zemědělských kultur) a kočováním (za pastvou, mednou snůškou, např. k lesu)
[127] V roce 1972 se olšanská oranizace zastupovaná Hálou umisťuje celostátně na 14. místě. V roce 1973 se soutěže účastnilo 70 soutěžících a kočovalo se do Tučap a Němčan za řepkou, Komořan za vojtěškou a na jižní Moravu „na agáty“. 1974 jsou olšanskohabrovanští 4. v okresu, 1975 získávají 3. místo v okresu a ze 120 přihlášených obsazují celostátně 5. místo. Hála kočuje také v roce 1976, 1977. V roce 1979 dosahuje již počet přisunutých včelstev 160. V roce 1985 se olšanská org. umístila v přisunu včelstev k hmyzosnubným rostlinám na 1. místě v okrese.
[128] Za 20 denárů (1 stříbrný Diokleciánův denár = 3,41 g stříbra) bylo možné koupit také např. 330 g vepřového vemínka, 1 pár hřivnáčů, 10 ks křepelek, s 20 denáry měly stačit pastýřům ke stravě na den. Za 40 denárů bychom tehdy mohli obstarat 1 pár kachny či 10 ks plchů. Šatnáři v lázních dostali za obsloužení jednoho návštěvníka 2 denáry.
[129] Získávání včelího jedu v sobě kloubí problematiku technologickou i etickou. K jeho získávání se využívalo elektrického dráždění včel, které bodají do speciální podložky vytrhávajíce si při tom jedové váčky. I v zařízeních 90 - 100% účinností je třeba k získání 1g žihadel 0,29 kg včel. (Veselý a kol., s. 347)
[130] Veselý a kol., s. 343
[131] tamtéž, s. 342
[132] Veselý a kol., s. 328
[133] Voskový list s vylisovaným základy buněk. Z tohoto základu si včely vystaví souš, které zaplněné medem, pylem či včelím plodem říkáme plást.
[134] V buňce plástu probíhá proměna vajíčka v larvu, kuklu a posléze v dospělce, který opouští kuklu a posléze také buňku. V buňce zůstávají jakési zbytky, kterým se říká košilka. S počtem odchovaných generací se zmenšuje prostor v buňce a tím také prostor pro uchování medu.
[135] Nařízení 2004/852/Es. o hygieně potravin, § 27 veterinárního zákona 166/1999 Sb. a vyhláška č. 289/2007
[136] Problematice prodeje ze dvora se podrobně věnuje diplomová práce Alice Hradilové: Prodej ze dvora v kontextu ekonomické lokalizace - podmínky, současný stav a možnosti rozvoje. Kvalitativní výzkum ze Ždárských vrchů, Brno : Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2008, z níž zde převážně čerpáme
[137] Pretty, J.: The Living Land: Agriculture, food and community regeneration in rural Europe. London: Earthscan 2001. s. 196-200. cit. dle Hradilová, A., s. 18
[138] Viz např. Savvin, s. 282-289
[139] MZA Brno, SOkA Vyškov, Kronika obecné školy v Drnovicích II., s. 121
[140] tamtéž s. 143
[141] Medovice je buď rostlinného nebo živočišného původu. Rostlinná vzniká jednak při prudkých změnách teploty, kdy se sladké šťávy proudící od kořenů k listům náhlým ochlazením zpomalí a vzniklým přetlakem jsou vypuzovány na povrch listů či jehlic, nebo jako ochrana proti ztrátě vlhkosti při silném slunečním osvitu. Živočišná medovice je naproti tomu důsledkem činnosti hmyzu, zejm. červců a mšic, kteří nabodávají rostlinu, sají sladké šťávy, a nestrávené zbytky vylučují na listy, odkud je včely sbírají.
[142] Savvin, J., s. 241-241, Tomšík, B et al., s.488 - 489.
[143] Sedláček je členem okresního výboru ČSV a majitelem obchodu včelařskými potřebami v Bučovicích
[144] Pastovaný med se vyrábí „šleháním“ či promícháváním nejčastěji řepkového medu, čímž se změní konzistence, zachová se viskozita podobná sádlu a zabraní se zcukernatění a tím i nemožnosti med vůbec nabrat.
[145] Nabízí se pozoruhodná konotace. Lípa - symbol slovanství, bývá kladena do kontrastu k německému dubu. Lipové ratolesti vyobrazené na prezidentské vlajce, ji byly po dobu německé okupace nuceny opustit.
[146] Pravidla pro chov včel v ekologickém zemědělství jsou dána nařízením Rady (EHS) 2092/91 o ekologickém zemědělství, podrobné podmínky jsou definovány v přílohách a v zákonu č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství.
VářčáářVčelstva musí být umístěna tak, aby byl zaručen dostatek přírodního nektaru, medovice a pylu pro včely a přístup k vodě. Umístění musí být takové, že v okruhu 3 kilometrů od umístění včelstev se zdroje nektaru a pylu skládají převážně z kultur pěstovaných ekologickým způsobem a/nebo divoce rostoucími rostlinami a zajistit dostatečnou vzdálenost od všech nezemědělských zdrojů znečištění, která by mohla vést k zamoření. Musí vyloučit veškeré cizorodé látky, zejména pak chemické veterinární látky pro léčení včelstev. Je zakázáno umělé přikrmování včelstev, na konci období produkce je třeba včelstvům zajistit dostatečné zásoby medu a pylu k jejich přezimování. Umělá výživa včelstev je povolena, pokud je jejich přežití ohroženo extrémními klimatickými podmínkami. Umělá výživa musí sestávat z medu pocházejícího z ekologického zemědělství, a to přednostně navíc ze stejné jednotky.
[147] S použitím https://sumavskymed.sweb.cz/
[148] Třešňák, Petr. Včely na vymření. Respekt. 2008, roč. XIX, č.13, s.38
[149] Texl, Petr. Proč ubývá drobných včelařů. Zemědělský kalendář 2009. roč. VII., s. 165
[150] Ministerstvo zemědělství. Přístupné na: https://www.mze.cz/Index.aspx?ch=77&typ=2&ids=2624&val=2624
[151] Události, komentáře 20. 7. 2009 ve 22:30. Přístupné na: www.ct24.cz/vysilani/2009/07/20/209411000370720-22:30-udalosti-komentare/
[152] Pozn.: Nevyplývá z výpovědi, že by dojíždění ke včelám mohlo představovat problém nebo alespoň komplikaci?
[153] Veselý a kol., s. 50
[154] Šístek, Vendelín, s. 281 (in Savvin)
[155] Škrobal, D., s. 138
[156] Spotřeba pylu jednoho včelstva za rok se udává 20 - 40 kg. /např. Škrobal a kol., s. 137/
[157] Např. v paždí listu u vikve nebo na řapíku třešně. /Škrobal a kol., s. 139/
[158] viz Škrobal, s. 137
[159] viz Tomšík, B., Lisý, E. et al., s. 325 - 356
[160] Přidal, A., s. 49
[161] Škrobal, D., s. 171
[162] viz Tomšík, B., Lisý, E. et al., s. 335
[163] Kronika včelařského spolku Drnovice. Zápis z roku 1956.
[164] Tato akce proběhla poté, co drnovičtí zástupci ve vyškovském spolku uplatňovali mnohokrát nárok na podporu včelí pastvy. Marně, s poukazem na to, že jsou v blízkosti lesa a jejich včelstva tudíž nedostatkem pravidelné pastvy netrpí. Jednalo se o tisíce rostlin, které dodala firma Vojtěch Jasný, zahradnictví Kelč, a které patrně zaplatili z velké části drnovičtí včelaři, ačkoli vyškovský spolek obdržel právě na zvelebení včelí pastvy od ústředí ca 20 000 korun, které měly být rozděleny rovnoměrně mezi jednotlivé členské obce. Drnovičtí podle slov kronikáře však dostali pouze menší částku a to po řadě řečí. /Drnovická kronika, zápis z r. ???/
[165] Autor si netroufá spekulovat, na kterém Stadioně se akce konala.
[166] Zápis v Olšanské včelařské kronice z roku 1940. II. díl s. 12
[167] poznámka v zápisu z 22. 3. 1941 v olšanské včelařské kronice
[168] Zápis z 22. 1. 1950
[169] Zápis z r. 1946 v olšanské včelařské kronice
[170] Zápis olšanské včelařské kroniky z roku 1951.
[171] Podobnou zkušenost se stejnou institucí, tedy Povodím Moravy autor zaznamenal při rozhovoru s předsedou ČSOP Újezd u Brna, který ač sám zaměstnanec Povodí, uváděl ho mezi problematické subjekty, přesněji kategorie ‚protivníci‘. Říká „Protivník silnej je Povodí Moravy, to je jednoznačný, poněvadž kam Povodí vleze, tak tam je katastrofa. Problém je donutit Povodí, aby nějaký výsadby provádělo.“ /rozhovor se uskutečnil dne 22. 2. 2008 v Újezdě u Brna/
* V českém názvosloví jsou do rodu starček zahrnuté rody Senecio a Tephroseris.
[172] Mimochodem existence trubčího shromaždiště byla u nás poprvé prokázána nedaleko Prostějova v podhůří Drahanské vrchoviny v roce 1968. /viz Veselý a kol., s. 110
[173] Tomšík, s. 462
Štítky
Nebyly nalezeny žádné štítky.